V údolí růží 16. - Vlasy větrem cuchané

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Žalm 22;1
V parném letním odpoledni byly hlavní dveře kostela otevřené a vchod do kostela přehrazovala jen zdobená mříž. Mírný vánek se skrze ni proháněl sem tam do nitra chrámu a zpátky. Čechral vlasy poutníků, kteří pozorně naslouchali výkladu regenschoriho a kostelníka v jedné osobě.
Světec stál poněkud stranou pod křížem. Tvář měl vážnou a oči přivřené. Zničehonic se mu v mysli vynořily verše dvaadvacátého žalmu. Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí. Šklebí rty a pokyvují hlavou…
Nevědomky sevřel rty a prohrábl si kratičké vlasy, které se větru zpřeházet nepodařilo.