Znovu ve hře

Oddělení popálenin. Hluboká noc. Za oknem vřeští cikády. Vito si prohlíží světelné tapiserie na protější stěně. Utlumovák pomalu najíždí. Vnadná sestra s láskyplným úsměvem mu zrovna vyměnila kapačku. V ruce to škube, rána pálí a svědí zároveň.
Vitova mysl se toulá. Vždycky sám uprostřed davu. Jako by ostatní uměli zaostřit na něco konkrétního a vydat se za tím. Ale on jen vyčkával, pozoroval, neschopen se rozhodnout pro správnou cestu. Nyní už ale nemusím stát opodál, blesklo mu hlavou. Moje drahá Giulietta! Už jsem ve hře, ne jenom divák. Je to hra tak krásná, až to zabolí a víčka ztěžknou slzami.