William

Rád by řekl, že seděli za stájemi do půlnoci, ale Fanny šla celkem brzy spát. Vzácný čas s nejbližší sestřičkou však nepromarnil. Poslouchal její povídání do poslední noty náznaku, sledoval zlatý svit hvězd v jejích očích. Zmínila se, že občas s Edmundem pozorují oblohu.
Před nočním chladem se ukryl v salonu, ačkoliv by spíše ocenil svou kajutu, kde si obvykle rovnával myšlenky
“Skleničku?” nabízel bratránek na zahřátí.
“Ne, díky pěkně.”
Zadíval se Edmundovi do tváře. Spatřil stopy hádanky, která se nechtěla nechat rozlousknout.
“Jestli ti mohu poradit, odpověď na tvou otázku zná hlubina noční oblohy. Běž se jí někdy zeptat.”