Jarní problémy

Táborák vesele plápolal. Měkké světlo zlatilo lahváče a jemně vykreslovalo tváře okolosedících. Každý ví, jak oheň působí na člověka, na jeho ochotu mluvit a svěřovat se - ve skupině, i mezi čtyřma očima.
Viola zírala do plamenů a občas mrkla po Filipovi, sedícímu naproti. Ten dělal to samé, v perfektní protifázi.
„...a tak to skončilo,“ vyprávěla Viola. „Je to už dlouho a cítím se nějak sama...“ Znovu vzhlédla a lehounce zamihotala víčky, jako když motýl střásá rosu.
„HEPČÍÍK!“ udělal Filip a mocně zatroubil do kapesníku.
„Blbá alergie,“ zahuhňal. „Promiň, co jsi říkala?“
Viola protočila zrak a posunula se o špalek blíž.