Začít žít

Noviny už měl přečtené a do konce dialýzy zbývalo ještě půl hodiny. Přemýšlel, co bude dělat dál. Možná by opravdu nemuselo být špatné někam jet - jen tak, aby měl změnu.
Přístroj vedle něj tiše zahučel. Znělo to docela souhlasně.
Vážně, Alžběto?
Prudké zapípání. Jako by v něm slyšel…
A dost! Vidíš to, Bože?! Blázním. Povídám si s velkou plastovou krabicí plnou mojí vlastní krve, která mi ještě radí takové pitomosti.
„Jak vám je?“ zeptala se sestřička, když ho přišla zkontrolovat.
„Myslím, že bych potřeboval na psychiatrii...“
„Ne,“ usmála se žena, „nepotřeboval. Vy byste potřeboval začít konečně po letech normálně žít.“