Pražské jaro

Jdu setmělou ulicí a tiše si pískám. Jarní večery už v sobě mají příslib letních nocí a plní mě optimismem jen těžko slučitelným s mou povahou. Ten nelidský výkřik nemohl uniknout z našeho okna, snažím se namluvit si a přitom podvědomě zrychluji, schody nakonec beru po dvou a udýchaně odemykám. Věci z šuplíků jsou vyházené na podlaze a na nich jak noty po papíře pravidelně umístěné bahnité otisky bot. Symfonie zmaru. Sólo pro matku, na kterém se podílelo celé trio umělců ve vrcholné formě. Nelze říci, že by to, co právě vychází z mých úst, znělo jako óda na radost.