Až se jednou vrátíš domů

Skoro celý život před tebou
a už pálíš mosty za sebou.
Trháš vazby a vyvracíš kořeny
Kde leží původ téhle tvé proměny?
Zběsile utíkáš před svými hříchy.
Jsi plný zloby, nenávisti, pýchy
Užíváš a zapomínáš žít.
Musíš i konat, nestačí chtít
Všechno dobré převracíš naruby
Plnou parou se ženeš do záhuby
A sám to tušíš, sám to víš
A až se potom připlazíš
zpět jako marnotratný syn
se srdcem plným svých vlastních vin
A On tě sevře v náručí,
bude tu něco, co ti zaručí,
že zapomene?
Asi ne.
Sevře tě, obejme a dlouho nepustí.
Možná nezapomene.
Jistě ti odpustí.