Hlavu vzhůru, říkávali jí. Neboj se. Vše má svůj konec a vše skončí. Nic nemůže trvat věčně. Bude zase dobře, uvidíš.
Jenže ona už nevěřila. Cítila, že konec bude brzo. Ale pro ni. Věděla, že se zpátky nevrátí, nezažije zase klidný mír, kdy vše skutečně bude dobré… Teď ji jenom všichni uklidňovali planými řečmi, kterým snad ani sami nevěřili.
Ale i když se vše zdálo nevyhnutelné a blížilo se jako světlo na konci tunelu, nebyla smutná. Nechtěla nikomu udělat radost svou bolestí, slzami a obavami. Stále byla hrdá.
A tak s hlavou vztyčenou vešla do tábora, odkud se nikdo nevrátil…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit