Sedíš na zemi, obličej zabořený do dlaní. Nevidím tvé slzy, ale to nic neznamená.
(vím, že plakat ses odnaučila už dávno předtím)
Přistoupím tiše blíž, spíše stín než živá osoba. Jak trefné... nic jiného ostatně nejsem.
(chtěla bych tě povzbudit, ale jsem příliš unavená na to lhát i sama sobě... především sama sobě)
Slova hlavu vzhůru mi tak umřou na jazyku.
Natáhnu ruku, abych ti ji alespoň chlácholivě položila na rameno, ale zarazím se v půli pohybu.
(ani to udělat nemohu)
Obrátím se a odejdu. Únorový vzduch venku je čistý, ale spíše pálí, než aby hladil.
(a já s ním)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit