Uzlíček

Čí vzpomínky to jsou? Mé ne! Vždyť sedím v křesle a ten maličký uzlíček mám v náručí.
Jak někdo může udělat takovou ohavnost? Přemýšlím nad obrazy, které se mi právě minuly před očima.
Uzlíček přivinuji k hrudi.
***
„Zas to ječí! Drž už konečně hubu, nebo ti ji zavřu sama!“
Pláč o vysoké frekvenci, se mi zabodává do uší. Hlavu zarážím do polštáře, ale stále to slyším.
„Drž hubu!“
Přesouvám polštář na hlavičku a držím.
Křik není intenzivní.
Přestává se bránit.
Konečně ticho…
***
Slečno? Jsem doktor Vašut, váš nový ošetřující lékař. Můžete odložit tu zmuchlanou deku a přesuneme se na terapii?