Ještě jeden polštář?

Všichni kolem něj chodili po špičkách a "Honzo tohle a Honzo tamto" a nechtěl by náhodou ještě jeden polštář? Ze začátku to bylo skoro příjemné - tedy alespoň tak příjemné, jak člověku v jeho situaci může být. Takový menší ego boost - Honza si připadal jako nějaký šejch s celým stádem komorníků. Časem mu ta pozornost ale začala lézt krkem, protože každá nabízená úsluha mu jen připomínala, jak bezmocný a neschopný je.
Když o něm v jeho přítomnosti začali mluvit jako by ani nebyl v místnosti, nevěděl Honza, jestli se vztekat nebo plakat.
Nejsem mrtvej!, chtělo se mu řvát. Jenom mrzák, krucinál.