Živá, věčná i smířená

Řeka není nikdy tichá. Když se zaposloucháš, zaplaví tě symfonie klokotání peřejí, cinkotu drobných vlnek, křiku žab a mrskání ocasních ploutví. Když se ponoříš, slyšíš šumění života i hukot proudu, té nekonečné masy, a můžeš se nechat unášet pod nazelenalou hladinou nekonečně daleko, třebaže ne do krajiny dětství, dávno ztracené a změněné k nepoznání.
Pod hladinou tak snadno znovu a znovu podléháš iluzi, že ti ještě patří svět.
A pak jsou tu večery, provoněné létem, měkkou trávou a stejně měkkou inkoustovou tmou s mrkajícími hvězdami.
Nejmilovanější chvíle na březích, kdy je ticho skoro dokonalé a v duši klid a smíření.