Doopravdy

„Miluju tě,“ šeptal jí a líbal ji po celém těle. Nikdy nezažila nic tak krásného. Ano, pomohla mu k lásce, ale v tuhle chvíli, v tuhle chvíli ji miloval doopravdy!
„Miluju tě, miluju tě, miluju tě!“ opakoval jí pořád dokola, jako by sliboval věčnost. Proč by to nemohla být pravda?
Merope ležela v náruči svého manžela, hleděla do brokátů nebes nad nimi a plakala.

O devět měsíců později hledala na šedém stropě mudlovského sirotčince úlevu od porodních bolestí. Její syn přišel na svět s posledními nádechy starého roku. Dala mu jméno. A slíbila si, že s ním zažije svoje doopravdy.