Jednou za sto let

Byla už tma, když zámečnický tovaryš Jura vkročil do lesa. Začínal pochybovat, že paseku, kde měl osudem smluvenou schůzku s budoucím zaměstnavatelem, objeví.
Našel ji, až když zvon z nedaleké vsi ohlásil půlnoc...
Vypadalo to, že se zas jednou nechal utáhnout na vařenou nudli, pomyslel si rozmrzele.
O okamžik později však zalil paseku nadpřirozený přísvit, který odhalil starý zámek s ještě starší klíčnicí.
„Máš hodinu, abys udělal svou práci, potom zámek zase zmizí a ty dopadneš jako tví předchůdci,“ ukázala na uhlák plný vybělených kostí.
„Žádám rizikový příplatek!“
„Princeznina ruka ti nestačí?“
„Ruka stoleté princezny? Jste z laciného kraje, babičko...“