V proudu času

Myslela, že si jednou zvykne, ale ne. Každé ráno odpočatá, sejít do jeskyně, posadit se na stoličku, nadechnout...

...začátek pokaždé plně vnímala.

Jako když ji trhají na kusy. Její tělo zůstává sedět, a mysl letí všemi směry, vzhůru k Olympu, dolů do Podsvětí, ale také v čase, dopředu i zpět zároveň.

Vidí říše minulé i budoucí, ohromná zvířata, která nezná, nové věci, které nechápe, lidi, kteří jsou svým způsobem pořád stejní.

Slyší jejich hlasy, čte v myslích jako v knize. Na pomíjivý okamžik ví a zná vše, co oni.

Prosebník něco říká.

Pýthie se v duchu usměje.

"Slova, slova, slova."