Brána

“Rozmyslel jsem si to. Nechci! Všechno vám nedám!” Metoděj se ohnal rukou a pokusil se strhnout můrky ze zátylku. 

Di, Vo, Ké držely jako přišpendlené. Rudočerná křídla divoce pulsovala a pokračovala v projekci.

Zrnitá místa se zaostřila. Zmuchlané pasáže vyrovnaly. Barvy nabraly na síle a bily do očí. Sen se odvíjel jako hladce vyžehlená stuha. 

Přízračná žena se odvrátila od dítěte. Oči jí ztvrdly, úsměv se přeměnil v škleb. Zatřásla postýlkou. Její stín prolezl skrz pokroucené šlahouny vistárie a natáhl se až k největší prosklené tabuli. Udeřila. Sklo se s rachotem vysypalo. Nabroušené střepy vytvořily schodiště.

“Pojď! Cesta je otevřená.”