aneb, jak jsem se učila šít. (a jak to ještě teď občas vypadá :D)
"Metr, jehly..." kontroluju, jestli mi něco nechybí. Chybí. Nůžky.
Začnu se střihem. Jako správný odborník se rozhodnu, že si ho narýsuju sama.
Po dvou hodinách to vyčerpaně vzdávám a sahám po mamčině Burdě.
Koukám kriticky na rozstříhaný papír a snažím se ho trochu upravit.
Ještě další dva pokusy skončí v koši.
Nastříhám látku a všechny kousky pečlivě sestehuju. Zkusím si to.
A znovu to sundám.
Rozpářu švy a sešiju to znovu. A znovu. A ještě jednou.
Zničeně sedím mezi kusy látky, které nepřipomínají nic. Chce se mi brečet.
"No, alespoň jsem to nastříhala," rezignuju konečně.
"Došiju tu blbou sukni zítra."
P.S.: Ne, opravdu sukně není to nejjednodušší, co můžete ušít... ehm.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Pat pat
Tchořin
Vítězoslavně jsem takhle horkou jehlou přešila starou bundu no Legolasovu tuniku (LotR verze) následně jsem se přišla pochlubit mamince. Ta se na to kriticky podívá a povídá. "No, z rubu se na to radši dívat nebudu." Šití je sakra dřina.
Díky za podporu :))
Quiquilla
Díky za podporu :))
Jo, známe. Fakt je to makačka. Ale když člověk vydrží, tak to stojí za to. Největší sebeuspokojení jsem ze sebe měla, když jsem ušila první funkční korzet ^_^