Tak je tu sedmý den. Kde je mé odhodlání neuchylovat se příliš k zážitkům a nepsat do drabblete název tématu? A snaha víc číst a komentovat? Doufám, že alespoň to komentování v příštích dnech patřičně napravím.
Dneska navíc trochu dramatizuju.
Dojmy ze hry narůstají.
„Ale já jsem opravdu zraněnej!“
Dojmy rázem padají na nulu, střídá je panika.
Skupina uběhne pár metrů.
Jak?
Ono tam není zábradlí?!
Lidi tvoří kruh.
„Hlavně tam nespadněte někdo další!“
„Uááá!“
Časování jak z laciný komedie.
Jedna slečna zmizela za okrajem.
„Záchranku!“
Má vůbec někdo mobil?
Šlo se na chvilku.
Má!
„Jaký maj' číslo?“
Pláč! Několik lidí pláče!
Uklidňovat je, nebo hledat cestu dolů?
„Uááá!“
Někdo už hledat začal.
Pláč! A pobíhání sem a tam!
A slova do telefonu.
Někdo musí jít záchranářům naproti!
Zmatek.
Chybí klid.
Rozmysl.
Organizace.
Dýchat!
Nepanikařit příliš!
Zachraňovat, jak se dá.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit