13. Výlet

„Strašidelné domy jsou všude.“
Autobus brumlá a ve vzduchu je cítit nafta a nedočkavost. Školní výlet právě začíná.
„No ale to je strašidelnej hotel, prej. Tam, kde budem spát.“
„Strašidelný hotely jsou drahý. To je zbytečný.“
„Tak tendle nebyl.“
Vklouzla na sedadlo hned za učiteli. Asi ho bude mít sama pro sebe, přední místa nejsou moc oblíbená. To vzadu, tam se o sezení svede boj. A hned jak vyjedou, spustí kluci magič.
Nemá ráda tu moderní hudbu. Radši poslouchá klasiku; Vivaldiho, Bacha, Dvorzaka. Ale na kazetách je neviděla a gramofon sedí pěkně doma.
Školní výlet; její poslední. Maturita je za rohem a pak ji čeká vysoká. Někde. Někde jinde. Odejde, opustí to malé, mizerné předměstí a své idiotské spolužáky. Už je nikdy nebude muset vidět.
Jeden školní výlet s nimi ještě přežije.

Ubytování na školním výletě je vždycky trochu noční můra. Pokoje v motelích mají dvě široké postele a vyspí se v nich dohromady čtyři lidé. To znamená, že máte tři možnosti na příšerné spolubydlící.
Strašidelné hotely jsou v tomhle ohledu očividně ještě horší. Nejméně oblíbená spolužačka skončí na gauči. Je starý a jeho pružiny se zarputile zarývají spáči pod žebra.
A není to fér.
Jejich výprava nenaplnila hotel ani do poloviny. A kromě nich tu nikdo není. Vůbec nikdo.
Obsluha se nepočítá.
Provedli je hotelem, samozřejmě. Od toho je to strašidelný hotel; provedou vás, řeknou vám pár vymyšlených historek a pak vás o to víc zkásnou. Divoké večírky dvacátých let, drogy, mrtvoly ve vaně, nájemná vražda... nuda a nechutnost. Kdo chce poslouchat o rozstříknutém mozku?
Běžní puberťáci, očividně.
„Jaká je šance, že v noci uvidíme nějakýho ducha?“ ptají se a ti vzadu se pochechtávají.
„Víceméně žádná. Hotel spí, jinak by nebylo bezpečné tu ubytovávat,“ odpoví uhrovitý výrostek, který je tu provází. Nebude o moc starší než oni. Spíš o něco mladší.
„To je chabý.“

„Říkám ti, že si máš vymýšlet, Terry.“
Káraný mladík nespokojeně šoupe nohama.
„Když vona je to pravda.“
„Pravda nikoho nezajímá. Lidi si platí za to, aby se báli.“
Terry spolknul poznámku, že lidi si v hotelích primárně platí proto, aby se vyspali. A že on osobně by se nijak dobře nevyspal, kdyby věděl, že odpočívá v místě s aktivními temnými silami.
Ale každý ty zkušenosti nemá. Někteří si myslí, že nadpřirozené síly jsou zábava.

Překryla si hlavu polštářem a přitiskla si ho přes uši. Moc to nepomohlo.
Párty sice neprobíhala přímo v jejich pokoji, ale zdejší zdi byly tak tenké, že to bylo vlastně jedno.
Rozlétly se dveře.
„Jdem vyvolávat duchy! Pojďte taky, bude sranda!“
Vymotala se zpod pokrývky a vznesla námitku.
„Uhm, no...“
„Pojď taky, Em, bude zábava.“
„Nemyslím si, že to je dobrý nápad...“
„Jean, co se s ní bavíš. Nic s ní není. Však už je v posteli, a kolik je? Teprva jedenáct!“
Spolubydlící se vyhrnuly ze dveří a hluk za zdí zesílil.
V pokoji nastalo vítané soukromí. Skoro. Jean se ve dveřích ještě otočila.
„Tak nejdeš?“
„Ne... díky.“
„Musíš se bavit, dokaď seš mladá, holka. Ale jak chceš.“
Dveře klaply. Soukromí bylo úplné.
Ale už se jí spát nechtělo.
Posadila se, zády se opřela o stěnu vibrující hlukem a přitáhla si k sobě pokrývku.
„To nebude dobrý nápad,“ zopakovala si sama pro sebe. Po páteři ji probíhalo nepříjemné šimrání.
Zalovila v batůžku a vytáhla knížku.
Když ten čas nějak zabiju, tak bude zítra, ani se nenaděju. A já zjistím, že se nic nestalo, že jsem zase zbytečně vyšilovala.
Zalistovala v očtených Třech mušketýrech, aby našla, kde skončila. Pak se uvelebila pohodlněji a pohledem zkontrolovala pokoj.
Vše normální.
Všimla si obrázku na zdi.
Meč. Jak tematické.
Ponořila se do knížky. Znovu a zase ji uchvátila. I když věděla, jak dopadne. Okolní vesmír přestal existovat. Hlasy a smích za zdí nebyly důležité. Ani si nevšimla, že pomalu utichají.

V místnosti byla tma, jen uprostřed na stole - postavená na talířku - svítila osamělá svíčka. Plamínek vrhal zvláštní světlo a stíny na shromážděné studenty. Úsměvy, dychtivost, občasná grimasa. Šeptání.
„Tak jdeme! Do půlnoci času dost. Um...“ Černovlasá dívka se nadechla. Zaříkávat přes hodinu duchů by se asi trošku bála, i když se proto sama sobě posmívala. Ale mají ještě půl hodiny času.
„Ve jménu... Lucifera, Gabriela, Michaela Jacksona...“
„Michaela Jacksona?“
„Kuš, bůh jako bůh...“
„Ale Lucifer je padlej anděl. A Gabriel nepadlej. To nejsou bozi.“
„Máš pravdu. É... ve jménu Anubise, Thanatose...“
„Thanata...“
„Drž hubu. Znovu, a už mě nikdo nepřerušujte. Takže... Ve jménu Anubise, Thanata, Baala a Michaela Jacksona...“
Zaříkávání pokračovalo, provázené občasným výtryskem smíchu. Plamen svíčky zběsila plápolal. Ručička na hodinách ukázala na 11:35. Plamínek zhasl.
„Hezká show. Zapal to znovu a pokračujem.“
„Já to nezhasla...“ nejistý hlas ze tmy.
„Húúúú, teď se bojíme...“
„Jo, bojíme.“
„Bojíme se... budliky, budliky.“
„Nešahej mi na zadek! Kdo mi šáhl na zadek?“
„Jste pitomý...“
Cvaknutí vypínače.
A nic. Byla stále tma.
„Kolik je zapotřebí vyvolávačů duchů na výměnu žárovky?“
Zalomcování klikou.
„Hele.. nejdou vodevřít dveře...“
„Lidi, to je blbej vtip... jako fakt...“

D‘Artagnan právě hovořil s Buckinghamem, když noc prořízl hlasitý výkřik. Tři mušketýři vypadli na zem. Rychle po nich sáhla, jako by zrovna tahle knížka byla štít, jako by ji mohla chránit.
Koneckonců, nebylo by to poprvé. Ale literatura proti duchům nepomáhá.
Tak je to pravda. Opravdu existují duchové, jsou tady a oni je fakt vyvolali a teď...

Kyvadélko se zprudka pohnulo a narazilo do zvonu.
Bingggg.
Terry vyskočil z postele tak rychle, že se málem zamotal do přikrývky, vklouzl do sešlapaných tenisek, popadl pohotovostní vak a vyrazil.
Dneska je to něco velkýho. Vždyť jsem provedl pravidelný zavírání, tak co...
Hodiny ukazovaly 11:35.
Astronomickou půlnoc.
Byly zastavené.