sobota, 23. března 2019
Celý páteční večer jsem strávila diskusí se spolubydlícími.
Co teď jako do prdele budeme dělat?! Kde a jak seženeme v Londýně byt pro čtyři osoby za částku, která by nás nezruinovala, a s možností nastěhování už v květnu? Realitní trh v celé Británii je momentálně zahlcený zoufalci, kteří jsou schopní jako bytovou jednotku nabízet garáž, do níž šoupli pohovku a na strop pověsili lustr. A i za takovou hrůzu si účtují nehorázné sumy. To, co by pro nás bylo vhodné, si nemůžeme dovolit, a co bychom si dovolit mohly, je absolutně nevyhovující.
Zasraná činčila. Zajímalo mě, jak se k nám vůbec dostala. Leslie mi prozradila, že ji Sandra přitáhla ze šichty. Tak říkám: „To už ekonomická krize dospěla tak hluboko, že se šlapkám zase platí v naturáliích?“ Leslie se nejdřív rozesmála, ale pak zvážněla a povídá, že se Sandra s kunčoftem předem domluvila na klasice, on v půlce obrátil na anál a když po něm chtěla doplatek, ukázalo se, že u sebe nemá už ani vindru. V kufru auta měl ale klec s činčilou, tak ji ve vzteku popadla a odešla.
Bezva. Vtipná historka, kterou můžu vyprávět na další indické večeři. Úplně vidím, jak Helga smíchy blije na stůl kuřecí madras.
A vůbec. Proč to mám řešit zrovna já? Proč nám nové bydlení nenajde Sandra, když tu činčilu dotáhla ona? Protože se v pronájmech bytů orientuje asi jako řidič kamionu v nutričních tabulkách? Jasně. Takže vlastně stačí být nekompetentní a nemusíte nic dělat. Paráda. Už chápu, proč mám pořád tolik starostí a jsem v jednom kole.
Dneska ráno jsme s Deanem zašli na snídani do Hugovy salaterie. Koukala jsem na ten obložený bagel asi déle, než by bylo běžné. Zeptal se mě, jestli si ho chci dát. Jistěže chci, zatraceně! Mám příšernou chuť nacpat se bagelem se slaninou, vejcem a hořčicovým dresinkem! Ne, samozřejmě, že si ho nedám. Nechci mít nafouklé břicho, další kilo do sbírky a pocit viny. Objednala jsem si celozrnný chléb s mrkvovou pomazánkou a s pocitem nechuti ho přežvykovala, zatímco mi Dean vyprávěl o tom, jak si tenhle týden zařizoval koupelnu.
„Nevím, co mě to napadlo, ale koupil jsem tam stojánek na knihy a časopisy. Mám knihovnu vedle záchoda. Jsem magor, co?“
Ujistila jsem ho, že kdybych mohla, tak mám knihovnu na hajzlu taky, jenomže to bych nesměla bydlet se dvěma prostitutkami, jejichž hygienické a zkrášlovací propriety zabírají půlku místnosti, a Leslie, která v oné místnosti tráví tolik času, že nějaké klidné počteníčko během vyprazdňování u mě nepřipadá v úvahu. Většinou jsem ráda, že se vůbec stihnu vykadit, než ráno odjedu. Pak jsem jedním dechem dodala, k čemu došlo ve čtvrtek a že aktuálně to vypadá tak, že se možná budu muset dočasně přestěhovat na kolej, než se nám podaří sehnat jiný privát.
„Hmm,“ zamyslel se, „a co kdybys místo na kolej šla bydlet ke mně?“
Zřejmě jsem několik dalších desítek vteřin působila mentálně retardovaně. Cítila jsem, jak mi klesla dolní čelist a jazyk ochabl tak, že mi z pusy vypadl kus rozžvýkaného chleba.
„Vím, že spolu chodíme teprve měsíc –“
„33 dní. Tedy, úplně přesně 32 dní a 15 hodin.“
„Páni. Jsem ohromen tvým vnitřním počítadlem. Doufám, že jsem tě tou nabídkou nějak neurazil. Myslel jsem to dobře.“
„Vůbec nejsem uražená. Spíš zaražená. Šokovaná. Ovšem ne nepříjemně. Možná tak nevypadám, ale jsem potěšená. Myslíš to opravdu vážně? Jseš si jistý?“
„Jestli jsem si jistý, že s tebou chci sdílet domácnost? No, řekl bych, že to snad nebude horší než s Eloise a dvěma dětmi, ne? A já asi taky nemůžu být horší spolubydlící než dvě prostitutky a holka, co chrápe, jako když jede cirkulárka.“
„No tak jo,“ kývla jsem a zbytek snídaně dojedla s mnohem větším nadšením.
Ostatně, i kdyby to neklapalo, na kolej se můžu nastěhovat kdykoli.
A budu mít knihovnu na záchodě!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit