3. Večer u ohně

Další den navečer překročili hraniční řeku a Fanred po pěti letech znovu stanul na území Slienny. Před ním se otevíralo Červené údolí, nejjižnější část Slienny, široké několik mil a tak dlouhé, že trvalo čtyři dny cesty, než člověk dorazil na druhý konec. Skrze zářivě zelenou jarní vegetaci prosvítala nefritová stuha řeky, šedé skály a místy i cihlově zbarvená půda, která dala údolí jméno. Slunce už se chýlilo k západu a z údolí vanul večerní chlad.
Laivo se vyklonil ze sedla a nasál vzduch. „Tuhle zem jsem měl vždycky rád,“ pronesl. „Je jako stvořená k tomu, aby vsakovala krev nepřátel.“
Vojáci se ve svých sedlech neklidně ošili a vyměnili si pohledy, které za poslední dva dny Fanred už důvěrně znal. Nevyčítal jim je, na Laiva si musel člověk zvykat.
„Přenocujeme támhle,“ ukázal Fanred na osamělý kulatý balvan. „Pokud se nic nezměnilo, na druhé straně je tábořiště. Najdeme tam studánku a ohniště, možná i zásobu dřeva.“
„Co když už bude obsazené?“ zeptal se Laivo.
„Pochybuji. Je den po rovnodennosti, to by musela být náhoda, aby se tam někdo už stihl usadit. A i kdyby ano, místní poutníky vždycky vítají.“
Pobodl koně a zamířil k balvanu. Tábořiště tvořily tři rákosové stříšky, po zimě téměř rozpadlé, a ohniště. Zelo prázdnotou, jak předpokládal, a brzy se zabydleli a navečeřeli. Fanred si pak vzal první hlídku, chtěl chvíli o samotě se svými myšlenkami.
Zatímco muži kolem něj usínali, nabral do hrsti červenou zeminu a prosíval ji mezi prsty.
Před pěti lety byla červená hlína pod sněhem a vykoukla jen když bílý poprašek odhrnuly přičinlivé ruce, tančící kopyta koní nebo nohy kopající ve smrtelné křeči. Stačilo na tehdejší tažení pomyslet, a Fanred znovu cítil řezavý mráz, který zalézal do roztrženého oblečení a studil ho až v žilách. Jako by to bylo včera, ve vzpomínkách se ozvala tupá, tlumená rána, jak mu meč vyklouzl z ochromených prstů a dopadl na zem.
Moje první prohra. Tehdy to začalo, pomyslel si. Tehdy se všechno změnilo. Tehdy jsem se změnil já.
Jak mě asi doma přijmou? Šeptají si tam o zrádci, který má na čepeli krev vlastních lidí? O zaprodanci, který strážil pevnost nepřítele?
Mohl by odmítnout králův rozkaz, připojit se k Laivovi a ztratit se v divočině. Nemusel by riskovat život, věčně se otáčet přes rameno, bez klidu a míru v dohledu. Stačilo, kdyby se vzdal pomerančového vína a ještě teplých chlebových placek s bylinkovým máslem, které se na nich samo rozpouštělo…
Jako by ses vracel kvůli jídlu a pití, okřikl se. Jsi jediný hlas, který může u dvora říkat to, co je potřeba. Čeká tě povinnost.
A Maila. Čeká tam Maila… a možná i Nevaia.
Zhluboka si povzdechl a natáhl se pro další klacek, aby přiložil. V tu chvíli zahlédl na kraji tábořiště, v místech, kam už téměř nedosahovalo světlo ohně, pohyb a záblesk oceli.
„Vstávat!“ zakřičel, vyskočil na nohy a kopnul do ohně, aby plameny vyšlehly výš. „Do zbraně!“
Jílec meče jako by sám hledal jeho prsty a ostří zase jako by hledalo nepřátele. Kolem něj se vojáci hrabali na nohy, zatímco do tábořiště vtrhla banda mužů s ollienskými meči a ollienským způsobem boje. Na Fanreda se obořili hned dva.
Odrazil ránu prvního, pak druhého, slyšel výkřik jednoho z vojáků, uťatý heknutím a zabubláním, třesk oceli, a pak se nocí rozezněl jásavý smích.
Laivo se zapojil.
Jeden z útočníků Fanreda zasypal ranami a zatlačil ho do defenzivy. Jeho meč, pozlacený světlem ohně, kmital jako živý plamen a ani jeden výpad nezasáhl cíl, ale Fanred nezapomínal, že útočníci byli dva a on neví, kam se poděl ten druhý.
Vzápětí ho něco udeřilo do žeber.
Tady jsi, ty svině.
Na zlomek vteřiny jako by se zastavil čas a Fanred cítil, coul po coulu, jak mu ocel projíždí kůží i svaly. Vedený spíš instinktem než rozumem se ohnal a cizí čepel zmizela. Zavrávoral a upadl na jedno koleno. Po boku a po noze mu stékalo něco horkého, ale zároveň v kostech cítil mráz, řezavý mráz Červeného údolí, zrovna jako tehdy.
Muž nad ním znovu zvedl zbraň.
A náhle tam byl Laivo a už se nesmál. Jednou ranou proťal nepříteli hrdlo, až mu skoro oddělil hlavu od těla, a otočil se k dalšímu. To už ale Fanred neviděl. Oheň musel dohořívat, protože světla kolem něj ubývalo.
Svět se zatočil a najednou měl Fanred před očima jen červenou hlínu.
Laivo měl pravdu. Jako stvořená k tomu, aby vsakovala krev.