4. Velmi nápomocný

Cesta byla krátká, ale o to nepohodlnější. Na konci je čekalo něco, co by se dalo popsat jako kříženec pevnosti a přerostlého hotelu.
Zvláštní rozlehlý soubor domů, domečků, kůlen, stájí a kurníků obklopený vysokou zdí. Cosi typu zpátky k přírodě a nezanechávejme žádnou uhlíkovou stopu. (Posledních pár let se, po pravdě, uhlíková stopa podstatně snížila.) V celém komplexu nebyla ani stopa jakýchkoliv drátů. Dráty jsou totiž zlé, způsobují rakovinu a proto je třeba se jich vyvarovat. Kromě toho elektřina je nástroj Ďábla.
Stručně řečeno bývalé sídlo řekněme... alternativně smýšlejících lidí.
Obklopovalo ho ticho.
Nebylo divu. Tady byla Zóna. Nic živého – a nepřeměného – nepřežije.
Ubytování bylo dosti základní, ale o něco lepší, než na co byl Vran zvyklý. Rozhodně o moc lepší, než zažil v noci.
Taky mu dali najíst. Když dojídal třetí lívanec (zásobování očividně nebylo problém) a lehce, jen aby nevyšel ze cviku, flirtoval se zubící se dívčinou s oranžovýma očima, byl hrubě přerušen.
„Chce s tebou mluvit.“
Mluvčí byl vysoký, ramenatý a svalnatý tak, že to vypadalo, že má svaly i na svalech.
„Kdo chce se mnou mluvit?“ zeptal se Vran.
„Šéf chce s tebou mluvit.“
„A to je jako kdo?“
Tahle otázka na okamžik svalnatce zmátla. Poškrábal se na vyholené lebce.
„Smrtonoš.“ Přikývnul, jako by si musel potvrdit tuhle informaci. „Jo, Smrtonoš – to je šéf, víš – s tebou chce mluvit. Hned!“
„A kde je?“ Vran se rozhlédl dokola.
Obsluhující dívce během této konverzace zmizel úsměv z obličeje, sebrala vyprázdněný talíř a vydala se s ním do kuchyně, polohlasně mumlajíc něco o debilech a blbečcích.
„Tě k němu mám dovést!“
„Tak teda jo.“
Vran se cítil aspoň o milion procent lépe než včera touhle dobou (bylo to jednoduché, protože momentálně nebyl hladový, žíznivý a přivázaný na koně, který drncá).
Cesta byla celkem dlouhá. Dlouhou chodbou; ven, přes dlážděné nádvoří a potom po vnějších schodech vysoko, až na samý vršek pětipatrové budovy.
Smrtonoš měl asi rád rozhled.
Zaklepání.
„Dále.“
Smrtonoš stál u velkého stolu nad rozloženými mapami. Staré, turistické a převážně západní pobřeží. Taky podrobné silniční.
„Tady ho máte, šéfe.“
„Děkuju, Kokosi. Můžeš jít.“
Dveře se se skřípáním pantů zavřely. Pak se zase na okamžik otevřely.
„Přinesu ten olej a postarám se o to, šéfe.“
Opět zaskřípání.
Smrtonoš si povzdechl. Chvíli Vrana tiše pozoroval.
„Tak jsem tady, šéfe,“ řekl Vran nápomocně, aby nějak vyplnil ticho.
„Ty mi budeš říkat pane.“
„Jasně, pane.“ Vran nikdy neměl potíže rozpoznat, kde leží moc.
„A teď mi s něčím pomůžeš.“
„Jasně, pane.“
Smrtonoš k němu otočil silniční mapu.
„Odkud jsi?“
„Noooo....“
Vran byl v rozpacích. Ve velkých rozpacích.
„Byla tam benzínka. Stará benzínka, taková velká. A taky jedno z těch takových.. jako tržnice skoro vevnitř... těch nákupních center, ono vypadalo zepředu docela malé, ale táhlo se dovnitř pořádně hluboko, takže vlastně bylo dost velké a tam úplně vzadu bývaly záchody, než je někdo rozumný dal ven a samozřejmě tam všude táhlo, jak se to nedá pořádně vytopit, kór bez krbu, ale byla tam taková šikovná jídelna a všichni jsme se tam vešli a na podlaze byl docela měkký koberec...“
Smrtonoš potlačil netrpělivost. Někteří přeběhlíci bývali nervózní.
„Ukaž mi to na mapě.“
„Noooo... byla tam taková křižovatka tří cest, docela hodně širokých... a dvě železnice, jedna šla sem a druhá tam?“
Smrtonoš se na něj zpříma zahleděl. Byl pyšný na svoje schopnosti číst lidi. Nikdo ho neoklamal. Ani tenhle přeběhlík ho neoklame.
„Ty neumíš číst mapu.“
„Noooo... ne. Promiň, pane.“
„Pamatuješ se aspoň, jak se to místo jmenovalo?“
„Neslyšel jsem, že by mu někde nějak říkal,“ zamyslel se Vran. „Ale byla tam cedule a já si pamatuju, co na ní bylo.“
„Ano?“
„Můžu to nakreslit!“ Vran se rozsvítil jako vánoční stromek.
Přistála před ním tužka a papír.
Vran neuměl psát. Kreslit ale celkem dokázal. A paměť neměl špatnou. Bohužel z ní některé věci měly tendenci vypadnout. Některé obrázky v ní však měly tendenci uváznout.
Cedule říkala:
Vítejte
v
na spodní části pečlivě nakreslil každý vstřel a každý detail, který si pamatoval. Vždycky ho fascinovalo, kolik různých průměrů můžou mít zásahy se střelné zbraně. Z písmen toho bohužel moc nezbylo.
Zasloužil si další hluboký, zkoumavý pohled.
Neměl co tajit.
Tohle bude nadlouho, pomyslel si Smrtonoš. A je otázkou, jestli tenhle přeběhlík vůbec má nějaké aspoň trochu důležité znalosti. No nic, nevadí. Rozhodně nebyl mozkem žádné z nepřátelských operací. Jeho hodnota nebude v jeho znalostech.
„Pojď,“ pokývnul Vranovi.
V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.
„Ano?“
Dovnitř vstoupil Kokos se záhadně vyhlížejícím, mírně ulepeným předmětem.
„Tak jsem sehnal olej a jdu na ty panty.“
Jedno se musí Smrtonošovi přiznat. Dokázal využít každého.
A taky dokázal každého motivovat.
Na třetím nádvoří stála krasavice. Velká, nablýskaná, s pyšně trčícími řidítky.
„Co jí říkáš?“
„No...“ Vran to nechtěl přiznat. Po jízdě z předchozí noci si opravdu nebyl jistý, jestli nějakou motorku chce. Ale jak se z toho vyvléct? Tušil, že by nebylo nejlepší se Smrtonoše nějak dotknout. Třeba tím, že odmítne... dar? Odměnu?
„Nelíbí se ti?“
Smrtonošovi by se nemělo lhát.
„Když ona je modrá!“ plácnul první, co mu slina na jazyk přinesla.
„To vadí?“
„Oranžová by tam nebyla?“
O té barvě si byl jistý, že ji na žádné ze zdejších motorek neviděl.