5. kapitola

Štíhlé sloupy slunečních paprsků podpírají potrhanou klenbu mraků, řeka je jako široký běhoun ke vchodu chrámu. Dřevo lavičky i přes šaty nepříjemně zastudí. Hejna racků se halasně překřikují, vznešení pánové a dámy povýšenecky plují tichem. Nádherný den v nádherném městě.
Odloží klobouk vedle sebe, zakloní hlavu a přimhouřenýma očima pohlédne do slunce. Hloupý zvyk z dětství na okamžik přivolá vzpomínku na maminčino hartusení. Usmívá se pro sebe, je jí podivně lehko. Nechává své myšlenky toulat; zabývá se potřebou nových šatů, sklouzne k dnešní hodině, rozhoduje se, že nazítří napíše domů. Rodiče jsou jistě zvědavi, jak se jí daří…
Čas kolem proplouvá jako líná nákladní loď, nepovšimnutě a nepřehlédnutelně. S blížící se tmou se nábřeží zvolna halí do mlžného sarafánu. Měla by se už zvednout a jít do svého bytu. Není vhodně oblečena a rozhodně by teď nepotřebovala nastydnout… Ale je tu krásně a ona stejně nemá na večer žádný program. Jistě nebude vadit, když se ještě zdrží.
Nakonec se přeci jen zdvíhá, rozmarně posazuje klobouk na hlavu a míří domů. Pořád je trochu ztracená, rozbolavělá a neskutečně lehká najednou. Potkává několik známých, kývá na pozdrav, usmívá se a zdá se jí, že je neskutečně krásná.
Na nároží míjí neznámého muže.