Plány a strategie

Musela jsem dát někomu vědět o své přítomnosti na Thornfieldu a byla jsem rozhodnutá použít pro to veškeré zbraně, které jsem měla k dispozici. Vskutku, stala se z toho vojenská operace, jejíhož plánování jsem se chopila s horlivostí, za kterou by se nemusel stydět ani stratég Nelsonova formátu.

Věnovala jsem tomu celé dny, koneckonců nic jiného jsem neměla na práci. Zvažovala jsem nové a nové detaily, některé zábavné, ale neuskutečnitelné, jiné více či méně proveditelné. Někdy jsem dokonce zapomínala, že nejde o hru, ale že na výsledku závisí celá moje budoucnost.

V reprezentačních místnostech jsem rozmístila různé rekvizity, které měly tvořit dojem, že zde žije paní domu. Dáma sice poněkud nepořádná, ale rozhodně živá. V hale jsem tedy nechala ležet svůj klobouk s rajčím peřím a rukavice, v salonu zase vějíř. V jedné komoře jsem objevila pěkný košíček s šitím a uložila ho do přijímacího pokoje tak, že s trochou štěstí by o něj návštěvník mohl zakopnout.

Celé jedno odpoledne jsem strávila v knihovně vybíráním románu s tím nejhloupějším názvem a pochybného vítěze (O věčném dvou srdéček milování) jsem vystavila na stolek hned vedle křesla, kam, jak jsem předpokládala, usedne Rochestrův host. Při té příležitosti jsem objevila i Rukověť hospodyně pro paní a dívky, tenký svazek s obrázkem buclaté dámy v čepci na obálce. I pro ten jsem našla šikovné místo.

Věděla jsem, že služka si toho ani nevšimne. Byla nepořádná a sama od sebe ani nehnula prstem, pokud jí to někdo nepřikázal. Rochester se v domě příliš nezdržoval, ráno většinou odjížděl a vracel se až večer, takže jsem doufala, že by tyhle moje corpora delicti mohly zůstat na svých místech.

Nemohla jsem ale celou svou budoucnost svěřit jen těmhle němým svědkům. Nápad s pianem byl passè, když mě k němu Rochester nepustil, ale měla jsem k dispozici ještě jiný nástroj, od kterého mě tak snadno oddělit nemohl. Svůj vlastní hlas. Byla jsem sice mnohem lepší klavíristka než zpěvačka, ale jako každou mladou dámu jistého postavení, i mne se snažili vyškolit ve zpěvu.

Nejraději a zároveň nejlépe jsem zpívala písničky své staré chůvy, jenomže ty mi teď byly k ničemu. Vnuknout návštěvníkům myšlenku, že si Rochester přivezl na Thornfield africkou služebnou, by bylo možná zábavné, ale nijak zvlášť by mi to nepomohlo.

Potřebovala jsem úplně jiný repertoár a s tím mi nevědomky pomohl Rochester. Sám byl totiž velmi dobrý pianista a pyšnil se úctyhodnou sbírkou notových partů. Celou jsem ji prošla a po pečlivém uvážení z ní vybrala árii z opery Sultán a Sulejka. Byla to smutná píseň, ve které jedna z hurisek vzpomíná na svůj ztracený domov a proklíná sultánův přepychový palác, který je pro ni vězením. Ten text pro mě byl vlastně až příliš osobní, ale pustila jsem se pilně do jeho nácviku.

Když konečně dorazil první návštěvník, byla jsem připravena.