Příběhy tisíce a jedné noci

„Ty jsi zešílel,“ opakoval Marco, když vyslechl přítelovo vyprávění. „Zaplétat se s démonem!“
„Víš, že oni nejsou…“
„Podle muslimů!“ odsekl Marco. Pohádky byly jedna věc, skutečnost druhá.
„Taky jsem o to původně nestál. Ale může nám pomoci. Už vím, jak.“
„Za jakou cenu?“
„Podívej, všechno beru na sebe. O svou duši se nestrachuj.“
Marco zasténal. „To mě má uklidnit?“
Nakonec se nechal přesvědčit. Už měl té dvojí hry hostitelů dost.
Té noci janovskou výpravu velice vyděsil jakýsi přízrak. Nazítří se všichni rozhodli odjet. Jen jejich vůdce váhal, ale ostatní prohlásili, že chtějí co nejdál odtamtud.
Překvapení Arabové je nemohli zadržet.

Menico vzhlédl. „Příšel ses posmívat?“
„Ani ne,“ odvětil džin, ačkoliv posměch v jeho hlase byl patrný. „Pěkně jsi mi zavařil, křesťane. Tady zůstat nechci.“
„A musíš?“
„Jakmile někdo lampu najde, budu sloužit zase jemu. Křesťanům! A tady!“
„Spadla do kanálu…“
„Ne. Do loďky. Vím, kde kotví.“
Menico vyskočil. „Kde?“
„Pomalu, křesťane. Jedině pod podmínkou, že se vrátíme a že mě nikdy nebudeš nutit zůstat tady.“
„To ti slíbím rád!“ prohlásil upřímně.
„Dobře, tak nezapomeň. A teď rychle.“
„Nepoletíme?“ navrhl Menico.
Džin se usmál. „Nesloužím nikomu, když nemusím. Nepovažuješ mě přece za takového lidumilného hlupáka?“
Benátčan se ušklíbl. „Tebe rozhodně ne!“

Byl to bratranec Jacopo. Před tímhle pijákem nebyl prostě bezpečný žádný benátský lokál.
Hned objednal pití a zasypal Menica otázkami. I ostatní hosté se začali zajímat. Čím dál lépe.
Nezbylo než nějak odpovídat a přitom stále objednávat víno.
Jacopo samozřejmě pil jako duha. Postupně ztrácel o Orient zájem. Zdálo se mu, že stíny kolem něj tančí. Blábolil, že všichni jsou vlastně jen stíny a tančí své němé tance, dokud se nerozplynou. Nakonec usnul.
Poměrně střízlivý Menico dopravil bratránka domů. Déšť ustal, vysvitl měsíc. Na vlnách tančila světélka. Benátky mezi temnými vodami opravdu připomínaly město stínů. Celé dobrodružství působilo ještě neskutečněji.

Když džin uslyšel Menicovo přání, obrátil oči vzhůru
„Alláhu, dej mi trpělivost! - Tohle není v mých silách. Můžu obstarat, co chceš, stavět, bořit, přenést tě kamkoliv, pobít tvé nepřátele. Ale měnit lidská rozhodnutí? Nemožné!“
To dávalo smysl.
„Dobrá. Tak mě prostě přenes do Benátek,“ rozhodl Menico.
Stalo se.
(Láhev zůstala na lavičce. Později se jí ujal jistý počestný Káhiřan a ztropil pořádné veřejné pohoršení.)
Letěli vysoko nad mořem. Menico dostal závrať, jakmile pohlédl dolů. Na moři snesl ledacos, ale výšek se bál. Raději zavřel oči a otevřel je až na pevné zemi.
Okamžitě se roztřásl chladem.
Rozhlédl se a zaklel.

Benátčan divže neomdlel, když před ním zničehonic vyvstala obrovitá postava.
Křečovitě stiskl starou měděnou lampičku, kterou před chvilkou koupil a chtěl ji přeleštit.
To přece…
Postava spustila: "Vyznávám, že není Boha kromě…"
"Giusto cielo!"
Pokřižoval se.
"U Alláha," zařvalo zjevení, "já snad musím sloužit křesťanovi!"
"Cože???"
Zjevení se velmi kysele zašklebilo.
Prkenná úklona.
"Pane, jsem připraven splnit všechna tvá přání."
"Ty jsi ten… génius???"
Ještě kyselejší úšklebek. "Džin. Zavolal jsi mě."
Plavci někdy vyprávěli o přízracích. Sirénách, duších utonulých. Proto prý pijí, až jim to snad vytéká i očima. Aby vydrželi. Teď tomu Menico rozuměl.
"Nebylo by nějaké pořádné pití?"

Rád bych věděl, jak dlouho tady ještě budeme trčet.
Dům je sice nádherný, jako paláce nejbohatších patriciů. Zahrady obzvlášť. Ale poctivý kus nábytku tu nemají, jenom pořád ty koberce a polštáře.
Hodně dobrého jídla, ale z těch sladkostí už je mi zle.
Hostitelé jsou ohromně zdvořilí (aspoň podle toho tlumočníka), ale kluzcí jako úhoři. Myslím, že by nám s chutí vrazili kudlu do zad. A jednání se neskutečně vleče.
Marco tu nedávno potkal Janovany. Možná se s nimi paktují za našimi zády.
A večer musíme pořád poslouchat nějaké nekonečné vyprávění. Kdyby aspoň konečně řekli, jak to dopadlo s tou Sciarazzadou.

„Cestou nazpátek kupec zastavil v jedné oáze. Poseděl ve stínu….“
Menico zívl. Sám by dal před pohádkami přednost lepým tanečnicím. Jenže kšeft je kšeft a hostitel rozhodl takto. Upil vína (alespoň to tu mají). Marco poslouchal se zájmem.
„Tu se vynořil džin.“
„Prosím?“
„Oni žijí v temných koutech, studnách, ruinách,“ vysvětloval tlumočník Mansúr, „však také původní význam slova je ukrývat se.“
„Co to je, džin?“
„Flaška grappy?“ procitl Menico. Mansúr naštěstí neporozuměl.
„Nevíte? Duchové, stvoření dříve než lidé. Kouzelníci je mohou vyvolávat…“
„Ďáblové?“
„Nikoli, někteří přijali islám. Například…“
Benátčané na sebe pohlédli. Tahle pohádka potrvá mnohem déle než jednu noc.

Chrabrý Alí Baba pokynul paží pokrytou cizelovanou zbrojí ke svým čtyřiceti mužům. Skupina se na svých modlitebních koberečcích zcela bezhlučně vznesla do cestovní výšky. A vyrazili - tiše jak šíp, smrtící jak vzteklý slon, neviditelní proti šedé obloze.
Bezhlučně se přehoupli přes hradby.
Jemně zacinkaly a zasvištěli tětivy. Jak koseni blesky z čirého nebe, zasaženi umírali nepřátelští důstojníci . Zcela zmatení vojáci křičeli, křižovali se či zmateně pobíhali po hradbách či v uličkách. Ani jedno však nepomáhalo. Umírali další a další.
Druhý den druhdy tak pyšný statisícový Cařihrad kapituloval. Alí Baba se velebně snesl do trůnního sálu a nasadil si královskou korunu.