Percy Jackson

"Annabeth, musíme tam. Musíme zjistit víc o turbínách té elektrárny."
"Ale Percy, tam je detektor kovů. Jestli na to přijdou, že máš meč, bude
to totální krach. Ta ostuda na Olympu. Poseidonův syn pašuje zbraně!"
"Kašlem na to, jdeme."
...
"Dobrý den, zkontrolujeme, jestli nemáte zbraň," říká ochranka. "Proč detektor pípá?"
"To je... jen moje... propiska..."
"Aha, tak běžte!"
"Percy, škube se ti kapsa! Anaklusmos vypadne a bude průšvih!"
Břink!
"Jak sem ten zatracenej kluk propašoval meč?!"
"Zdrhej, Annabeth!"
...
"To je průšvih! Poseidon tě překousne jak želé."
"A co tvoje máma?"
"Má moc práce. Zase na mě vykašle. Ostatně, jako vždycky."

,,Nemůžeš to vzdát!” zařval Grover na Percyho.
,,Uteč!” snažila se Annabeth přeřvat zvuky bouřících se vln a kovových mříží, které je s Percym dělily. ,,Svět je v nebezpečí. Nemůžeš se v takový chvíli ohlížet na nás dva.”
,,Copak vy to nechápete?” křičel Percy hlasem plným zoufalství. ,,Nezáleží na tom, jestli svět padne do rukou Kronovi nebo Gaie. Kdybych vás tu nechal, neměl bych už pro co žít. Neměl bych nikoho kdo by mě podporoval v mých geniálních nápadech, Grovere. Ani nikoho, kdo by mi zatrhl ty největší kraviny, Annabeth. Nemůžu vás tu nechat. Jsme tým. Bez vás je všechno špatně."

Nejdřív vypadalo toulání po otcově říši jako docela dobrý nápad. Svět venku byl vůči lidem, jako byl on, nepřátelský. A číhaly v něm nestvůry. V otcově říši sice také byly, ale nemohly mu ublížit. Ne jemu.

Viděl mnohé. Božský klid, krásu a dostatek všeho, co by člověk mohl potřebovat. Někdy jen hnus. Hromady hnusu. Protože hnusu bylo vždycky víc než krásy a nezáleželo na tom, kde jste. Tady bylo ale hnusu přehršel. A to se mu nelíbilo. V nejhorších chvílích by byl raději venku a ne v Podsvětí. Ale co naplat, jednou byl Hádovým synem, a to se nedalo odestát.

Přála by si zapomenout na svou vinu a uzamknout se ve stínech.
Jenže tím by ztratila vzpomínky na domov a na chvíle, kdy se Sammym cválali pod nekonečnou oblohou.

Pak přišel ten kluk.
„Jsi jiná. Plutonovo dítě,“ řekl.
„A ty jsi živý,“ odvětila překvapeně.
„Jsem Nico di Angelo.“ Prý ze světa zmizela Smrt a on tu hledal svou sestru, aby ji odvedl nazpět. „Jenže ona se rozhodla pro znovuzrození. Přišel jsem pozdě.“
„To je mi líto.“
Nico jí podal ruku. „Ty jsi taky moje sestra. Zasloužíš si druhou šanci.“
A Hazel se s ním vydala Asfodelovými poli za střípkem nebe.