DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Doktor otvoril dvere.
„Ach nie. Vy?“
„Áno, my,“ odpovedal mu jeden z mužov stojacích pred dverami Tardis.
„A čo tu robíte. Neviete, že by sme sa takto stretávať nemali? Ale tak, poďte dnu.“
Do Tardis vošla trojica podivných mužov. Jeden v obleku kriketového hráča, druhý v pestrofarebnom plášti a tretí s klobúkom a divným dáždnikom.
„Doktor, kto sú tí ľudia?“ mračila sa Amy na vstúpivších.
Ozval muž s pestrým kabátom: „Ach, spoločníci. Bez nich by cestovanie v Tardis bolo smutné.“
„Veru, dobrý spoločník je dôležitý,“ prisvedčil muž s dáždnikom.
„Amy, toto sú moji… To som ja.“
„Doktori, k vašim službám.“

Biff se výhružně naklonil nad menším spolužákem.
„Co to tady máme. Zase sis přinesl do školy ty svoje pitomý kartičky?“
Vyrval svému spolužákovi z ruky paklík sběratelských karet.
„Ty se snad nikdy nepoučíš.“
Se smíchem karty rozhodil po chodbě a se svojí partou šklebících se kamarádů odkráčel.
Menší hoch se mezitím zahanbeně spustil na kolena a začal karty sbírat. V tom ucítil něčí pohled. Ohlédnul se a spatřil opodál stojící dívku. Bez zaváhání mu pomohla karty posbírat.
„Víš, já si nemyslím, že kartičky jsou pitomý.“
Usmála se na něj.
„Nechceš jít po škole ke mně? Ukázala bych ti svoji sbírku.“

Candy jí nesnášela - a byla si jistá tím, že Boa jí také nemá příliš v lásce.
Princezna Boa. ozvala se jedna majitelka těla nepříjemně.
Ano, sdílely jedno tělo - Candyno tělo - čemuž napovídala snad jen různobarevná kukadla. A pak samozřejmě Candyny znalosti, které prostě nemohly být její.
Nedobrovolně se Candy stala domovem pro druhou duši, pyšnou a manipulátorskou. Nechtěla ji. Ať si jde někam, spřízněná duše - jenže co se stane, vypustíte-li do světa ďábla? Svět vám nepoděkuje. Candy, jako jedna z mála mohla mluvit o spřízněných duších, ale klidně by tuhle výsadu obětovala. Pro chvíli klidu, kdyby nemusela Boa hlídat.
Nemusíš...

Rozum v téhle hlavě nikdy nikdo moc neposlouchal.
Když se Ona rozhodla, že pojede, protože jenom jede za kamarádem, měl výhrady.
Když dojela, Rozum se snažil vymetat podezřelé myšlenky z hlavy hodně rozježeným koštětem argumentů.
Když začali ti dva vést podezřelé řeči, Rozum hulákal a snažil se houkat jako alarm.
Po tom prvním polibku dospěl Rozum k závěru, že se na to tady ale fakt může vykašlat. (Tou dobou zastrčený v koutku mysli, opatřený roubíkem. Emoce byly občas dost agresivní mrchy.)
Když rozumně odjela, oddechl si.
Když se vrátila, rezignoval.
(A co hůř. Časem Rozum neochotně konstatoval, že neměl pravdu.)

Seregil seděl a přemýšlel, jak se vlastně stalo, že se rozhodl vzít Aleka do učení. Znamenalo to spoustu komplikací a taky závazek a on se tak nerad vázal. Navíc tu byla spousta věcí, které mu nemohl říct, a lhát Alekovi mu připadalo strašně těžké. Netušil, co na něm vidí, byl to jen mladý kluk.
Možná do něj byl zamilovaný, ale v Alekových očích viděl nesouhlas, když zjistil, že existují i tyhle druhy vztahů. Láska zatím nepřipadá v úvahu. Takže budou jen mistr a učeň. To mu však přišlo příliš strohé na to, jak to vnímá. Jsou spřízněné duše, ujišťoval se.

"Proč dnes není Roman na pokeru?"
"Ale, prý našel nějakou spřízněnou duši. Musí s ní prý strávit celé odpoledne.
Romanův otoman okupovala jeho tchýně a ještě se opovážila ho vyrušit od práce!
"Jo ahá, najednou páníčkovi nejsme dosti nóbl. Zakouřená pivnice už mu nevoní?
"Romčíííí?! Přinel bys mi led do pití?" "Ano." "Ano maminko. Jsem matka tvé ženy, snad ti pusa neupadne, když mi tak budeš říkat.
"Tak to ho necháme užívat večera se svou spřízněnou duší. Zatim jedem další rundu!"
Houby spřízněná duše. Duše z přízně... Roman si těžce povzdechl a popadl kýbl s vodou. Dostal za úkol vytřít.

Panovalo všeobecné a neochvějné přesvědčení, že by se mladý vévoda potřeboval oženit.
Lucien všechny předhazované dcery, neteře, sestřenky a vnučky ignoroval, aniž by se jevil hrubým. Nakonec se však rozhodl učinit podobným pokusům rázně přítrž.
Uspořádal ples, na nějž pozval váženou vědmu, která pomáhala odhalovat osudem předurčené páry.
Všichni mladí lidé se seřadili přede dveřmi salonu. Jeden po druhém vycházeli s rudými tvářemi a sklopeným zrakem, jen občas pozvednutým tázavě k určité osobě. Ten večer se nevěsta pro vévodu nenašla.
Některá párování - například mladého hraběte H. s jeho zahradníkem, či vznešených slečinek Frances a Nancy - se však čarodějce opravdu povedla.

Budoucí laird a budoucí král. Nerozlučný pár.
Děvčata si o nich spiklenecky špitala. Tak... sladcí. Téměř jedno tělo, jedna duše.
Až to dávalo důvod k jistým obavám.
Král by měl – přece jen – zplodit dědice.
Norman děvčata víceméně ignoroval.
A pořád byl s Calumem.
Pokud...
Pokud Calum nebyl s Malcolmem!
Mladíci netušili, jaké pozdvižení vzbuzují.
Mimochodem zcela neoprávněně.
„Přijede Ceana.“ Calum četl poštu z domova.
„Tvá sestra? Jaká je?“
„Takový žábě...“
Viděl ji naposled před lety. Neměl nejmenší tušení, že zatím dorostla... do krásy.
Normanovi stačil jediný pohled a věděl. Ona je tou pravou! Jeho úsměv opětovala.
Klevety brzy zklamaně utichly.

Ale vždyť já mu rozuměl, jen si nemyslete. Hned mi bylo jasný, proč se od nás trhnul. Protože, víte, najít v tý době spřízněnou duši nebylo jednoduchý. Proto sem zabloudil. A co si budem povídat, ten ulízanej vzorňáckej pitomec v bělostnejch ponožkách odpovídal jeho vkusu mnohem líp než my. Už tenkrát byl nějak dospělej. Ušlechtilost z něj úplně tryskala. No, a Dražan se prostě rozhodnul. Co rozhodnul, přímo zamiloval, když ho poprvý uviděl. Scéna jak z filmu: on, rytíř v bělostným odění, a my, banda špinavejch usmrkanců, co mu dává kapky. Tohle nemohlo jinak dopadnout.
Každej potřebuje svýho Lexu, no.

Moriarty byl dar. Znuděný, bez skrupulí, hráč. Sherlockovy sny o kokainu se změnily na taxikáře, bazény, hádanky zběsile vyřešené za pět minut dvanáct. Bylo to úžasné.
Johnovi se hnusil.
Dobrý kapitán Watson, lékař, který míval špatné dny a přítel. Nudný ve své marné snaze o běžný život. Výjimečný v tom, jak ji odhodil při zvuku textovky. Doktor - vrah, paradox.
Která duše mu byla bližší?
Cítil pokušení přidat se k Moriartymu.
Nelíbila se mu myšlenka zradit Johna.
S Lazarem pomohl, ale přesto byl Mycroftův pobavený vědoucí úsměv a záblesk pýchy v očích, jako by Sherlock právě složil důležitý test, prostě otravný.