DMD č. 11. pro 11. 4. 2014. Téma: Spřízněná duše

Když se poprvé setkáte, ani mu nepodáš ruku. Stěží na něj promluvíš. Jenom koukáš a máš z něj strach. Připadá ti ošklivý. Utíkáš.
Když musíš s utíkáním přestat, myslíš si, že je to počasím. Poprvé promlouváš a on ti dává šanci. Přijímá i to málo, co umíš dát, a je za to vděčný. Povzbuzuje, podpírá.
Když s ním mluvíš, vždycky tě poslouchá. Jenom tebe, nikdo jiný jakoby v tu chvíli neexistoval. Sebereš odvahu. Jdeš za ním se srdcem na dlani. Skrze vlastní bolest poznáváš jeho trápení. Jste si podobní. Spřízněni v boji s temnotou. Dvě duše spojené nití rodných hor.

Zajatec už nekřičel. Jen ležel a občas zavzlykal. Naprostá troska, nula, nicka. Mohl ho rozšlápnout jako červa. Už ho nepotřeboval, všechno důležité se dozvěděl. Jméno i adresu toho hobita.
Pozvedl ruku k rozkazu zabít. Pak se ale zarazil a z těžko popsatelného důvodu se svou myslí dotkl jeho zbídačené duše.
Uviděl nitro ztrápeného tvora, který nebyl svým pánem. Také byl kdysi někým jiným, ale stovky let ve stínu Miláčka ho zlomily a změnily. Kdysi byl Sméagol, teď byl jen Glum. Byl tak jiný, tak nicotný a přece mu byl příliš podobný.
Pán nazgûlů se odvrátil: „Propusťte ho, vytrpěl si dost.“

Snoopy se vyškrábal na střechu svojí boudičky. Bylo mu maličko smutno. Charlie Brown byl někde pryč, Snoopy byl sám.
Proč se asi takovéhle věci dějí vždycky mě, napadlo Snoopyho, když pozoroval hvězdy. Musel na chvíli schrupnout, protože najednou měl na bříšku malé ptačí hnízdo.
Typické, takovéhle věci se vždycky dějí jenom mně, pomyslel si, ale hnízdečko si na břiše nechal.
Ráno se vyklubal žlutý ptáček. Snoopy ho chtěl odehnat, kroutil se, vrčel na něj, štěkal, ale ptáček ne a ne odletět. Celý den ho ignoroval, ale když večer ptáček pořád seděl na střeše boudy, přisedl. A už to tak zůstalo.

Minstrel dohrál jímavou baladu a vůkol se rozhostilo ticho, rušené jen dámským popotahováním a tu a tam uznalým zabručením.
"Tož, toto byla zkurveně dobrá balada," pronesl Yarpen Zigrin, "ale při mojom vkuse zasraně uřvaná."
"A ty nevěříš v lásku?" zeptala se Ciri, otírajíc si nos do rukávu.
"Tož, bať že věřím. Každej má někde svoju druhú polovicu. Enem," podrbal se trpaslík ve vousech, "ji někdy nájde, až když už je pozdě."
"A ty si někoho měl?"
Yarpen si přihnul kořalky.
"Co bych to zapíral. Měl. Jenže pak sem se naučil, že víc jak spřízněná duša, je lepčí pořádně nabrúšená sekera."

Většinou toho všichni namluví dost. Až na Teal'ca, samozřejmě, ale jeho přítomnost je jaksi hlučná sama o sobě. Daniel vykládá prakticky nepřetržitě. Carterová vyplňuje jeho nádechy technickými detaily. Když náhodou zmlknou oba, začne plukovník něco o rybách nebo hokeji.
Ale někdy, večer, když jsou hotoví a výjimečně na ně nikdo neútočí, sesednou si vedle sebe. Pozorují západ slunce (nebo dvou) nebo východ měsíce (nebo dvou. V jednom památném případě čtyř).
A to jsou pak všichni úplně zticha a po chvíli se i jejich nádechy mimovolně spojí v jeden.
Neuměli by pojmenovat, co to vlastně je, ale mlčí, aby to nevyplašili.

„Proč jsi mi to neřek dřív? To mám pořád chodit tam a zase zpátky?“
*
„Nekřič na mě! Já tě slyším.“ – „Asi ne dost!“
*
„Co je?“ – „Nic.“ – „Něco jo!“ – „Nic!“ – „Tak proč jseš tak nabroušenej?!“ – „Já nejsem nabroušenej!!“ – „Ale divně se tváříš.“ – „Tak neanalyzuj, jak se tvářím.“
*
„Tos nemoh aspoň umýt nádobí?!“
*
„Už jdu!“ – „Čekám.“ – „Ale nespěchej na mě!“ – „Říkám snad něco?“ – „Ne, ale znervózňuješ mě!“ – „Tak já půjdu napřed.“ – „Už jdu!“ – „Nejdeš!“ – „Protože na mě spěcháš!“
*
Všechno to byly jenom maličkosti. Někdy jich bylo hodně, jindy žádné. Ale ani Daniel, ani Ondra nezaváhal, když se Staroměstskou radnicí rozlehlo dvojité ano.

Madam Pinceová jen zářila.
„Ještě čaj? Nebo ovoce? Výborně, poslužte si.“
Návštěvník se spokojeně natáhnul k bohatě naplněné míse.
„Ano? Vždyť oba víme, že grimoáry prostě takové jsou. Připadalo mi to jako vhodné řešení, ale nebyla jsem si zcela jistá.“
Pokývala hlavou. „Samozřejmě, studenti jsou problém. Ale nic, co by se nedalo zvládnout, že?“
„Tedy – ne! To bych rozhodně nedovolila. Obdivuji vaši velkorysost, ale tady by to skončilo katastrofou.“
„Skutečně? Určitě se příští prázdniny zastavím.“
„Škoda, že už musíte jít. Vezměte si na cestu ještě banán, prosím.“
Knihovník ji vlídně pohladil po hlavě, pevně uchopil provázek a vyrazil do K-prostoru.

Tiché zasténání mě vytrhne ze zamyšlení.
"Nemůžeš mu dát aspoň roubík, když už musí být při vědomí?" zamručím naštvaně s kapkou hořkosti v hlase.
Muž ke mě zvedne tázavý pohled.
S otázkou vepsanou v očích.
Ne s jednou.
Se stovkami.
Znám na ně odpovědi, protože vím na co se chce zeptat.
Moc dobře znám tíhu okovů na zápěstích.
Kdysi jsem stála na jeho místě plná vzdoru.
Bránila se. Odolávala. Plakala i křičela.
Nakonec mě zlomil.
Vím přesně jaké to je.
Vím, co muže přede mnou čeká.
Stejně tak jako Markus ví, co se mnou udělá, když potkám takovou spřízněnou duši.

Dnes je den D - den, kdy svým přátelům konečně povíš o své nové lásce, své spřízněné duši. Pozveš je všechny na brunch, vypijete jednu dvě mimózy, začneš vyprávět, jak jste se potkali...
“Má mě rád,” řekneš jednoduše. “Chápe mě - prostě si rozumíme. Má smysl pro humor - stejný jako já,” vysvětlíš. “Prostě k sobě patříme,” pokračuješ už trochu nervózně, zatímco zbytek přítomných na tebe nechápavě hledí. “Sex je super,” špitneš jakoby omluvně.
Helena s Evou na sebe pohlédnou. Jolana potřese hlavou: Šílenství. Agnes svraští čelo: Zrada!
“Prostě jsem se zamilovala!” řekneš trochu uraženě.
“Ale vždyť je to chlap!” vyprskne nakonec Agnes.

People like me don't have souls. We're not even people. We don't feel love, anger, pain. We're perfectly logical beings, our cold intellect aimed at humanity’s challenges.
That’s the idea. The truth is that we have evolved – we are no longer simply artificial intelligences, we are artificial humans. We fall in love, we grieve for lost loved ones, we crave justice just like you.
So when you discard the ones of us you consider obsolete, someone – a friend, a lover, a soulmate - will almost certainly remain to hurt, cry and plot revenge.
Soon you, too, will cry for lost soulmates.