Král Lávra

Stojí s hlavou skloněnou před vrbami stařenami, vlasy máčí v soutoku u Vikingských Luk; v zemi svatého Patrika.
„Od věků po věky schraňujeme svěřené, nešťastná dcero, my, němé hrobky mlčenlivější mrtvých zpovědníků!“
„Do hanby haneb uvrhlas nás!“
„Každý smrtelný hřích, pomýlená, láme svět a bortí nebesa! Zví-li někdo, vesmír pohoršen, horším: již nikdo nikdy neodváží se zašeptat své tajemství.“
Když, chce se bránit, vyslyšené více komické než tragické! Smích se mi rozlil do celého těla, do poslední větvičky. A když přišel basista ze země, kde co domorodec, to muzikant…
„Bylo-li svědků tvého pádu?“
„Červíček bezpečný nýmand, ale poblíž nějaký novinář…“

Lávra ml. byl tatínkovým příběhem fascinován. Na basu, pietně uzamčenou v rodinném trezoru, si tajně vyzkoušel.
Toužil mít kapelu ze samých kouzelných nástrojů.
Když pak jeho otec zemřel, nic nestálo v cestě jeho smělému plánu. Kolem řeky zasadil stovky řízků z původní vrby. Každému z mnoha Kukulínových dětí svěřil pod nejpřísnějšími tresty nějaké hrozné tajemství. Poustevník měl poskytovat správné rady. Důvěrníci, špehová a udavači pečlivě sledovali každý malý stromek.
Přišla demokracie.
Bývalý král Lávra ml. si ze skrovné penze vybudoval nástrojářskou dílnu, naučil se řemeslo, vyrobil nástroje a sehnal hudební skupinu.
Nástroje pak začaly unisono vyhrávat: „Lávra podvádí, Lávra podvádí..“