Zaklínač

Jak si Marigold poradí se životem zaklínače, to byla jedna věc.
Ale Geralt v roli barda? To byl možná ještě těžší úkol.
„Dnes jsi nějaký zamlklý, Marigolde,“ popichovala ho Yenna.
„Ech... uch...“ řekl Geralt a prosebně se podíval na Marigolda, který se mu nepokrytě posmíval, ale nepomohl mu.
„Jen jsem se tak zamýšlel, má nejspanilejší čarodějko všech čarodějek, jaké by to bylo vyměnit si na jeden den tělo se zaklínačem,“ pronesl co nejnabubřeleji.
Marigold na něj třeštil oči.
Yennefer se upřímně rozesmála.
„Ty jsi brepta. Vždyť byste oba nepřežili ani jediný den. Leda byste ho spolu strávili celý v hospodě.“

Pláň roztínala rozlehlá řeka. Hluboká a dravá, v horách tál sníh. Přechod umožňovaly dva brody. U jednoho stál zástup vesničanů, přechodu bránil stejný zástup vojáků. Čas od času se několik vesničanů pokusilo zkusit druhý brod, vojáci pospíchali za nimi, následoval zbytek civilistů a zbytek vojska a všichni se sešli před druhým brodem.
Koukali jsme na to divadlo z nedalekého vršku.
„Myslíš, že je to přestane bavit?“ zeptal se Marigold.
„Až nějakému vojákovi rupnou nervy a vytáhne meč,“ povzdechl si Geralt.
To jsem nemohl dopustit.
„Zbavím je této patové situace,“ řekl jsem a proměnil se.

Vojáci se rozprchli na všechny strany.

Jarní ráno se pozvolna měnilo v jarní dopoledne. Slunce svítilo, ptáci zpívali, podél řeky kvetly stromy o stošest a bzukot včel v jejich korunách připomínal hučení jezu při nedávných záplavách.
Řeka sama byla ještě hnědá splavenou hlínou a rychlá roztátým sněhem.
Na vyvráceném dubu seděl rybář a nadšeně máčel vlasec v rozbouřených vodách. Opodál se pásli dva koně.
Hromada pokrývek pod jedním stromem se pohnula a setřásla ze sebe okvětní plátky.
Geralt zamžoural na sedícího Marigolda.
„Co to děláš?“
„Chytám ryby!“
„Ale Marigolde, teď přece-“
„Jen počkej!“
Geralt si povzdechl a znovu se zahrabal do pokrývek. Když to Marigolda baví...

Geralt se vynořil z vody. Nevypadal vůbec spokojeně.
„Mám to, mám to," přivítal jej radostně Marigold, hrábl do strun a spustil.

„Zaklínač meč svůj uchopil,
do vody se srdnatě ponořil,
příšeru hroznou zahubil,
než ponocný poledne odtroubil."

„To se stalo u břehu říčky divoké,
kde bylo dílo čaroděje kouzlem zrozené,
to Geralta těžce zranilo,
než stříbrný mečem jeho bylo zabito."

„Zranění pro zaklínače smrtelné,
od jeho schovanky bylo zcelené,
od dívky té překrásné,
léčitelky to úžasné."

Geralt si povzdechl. „Kdy ty, Marigolde uděláš něco pořádného."
„A to jako myslíš co?"
„Třeba antikoncepci pro veverky. To by bylo aspoň trochu užitečné."

"To nedělej."

"Ale já chci!" Jaskier se nafoukl jako žába. Na Geraltově tváři tento výraz působil značně nezvykle.

"Ne. Nechoď do hostince, abys zjistil, jak moc můžou Zaklínači pít. A nerozhazuj peníze v bordelech ani nebij kritiky svých písní. Nechci, aby mě vyhnali z města."

"Páni!" pozvedl Jaskier obočí. "To je ten nejdelší proslov, jaký jsem od tebe kdy slyšel."

"Hmm."

"Ale co teda můžu dělat, Geralte?"

"Chtěl jsi vědět, jaké to je být mnou, ne?

"Samozřejmě!" rozzářil se Jaskier.

***
Později

"Že já blbec nedržel pusu!" láteřil Jaskier, zatímco se prodíral stokami.

Geralt v Jaskierově těle se jen pobaveně ušklíbl.

Zemětřesení v komplexu podzemních chodeb zažíval Geralt poprvé. Vyšel z něho nezraněn, leč zavalen.
Po blíže neurčené době vzdal snahu o odklízení a jen koukal, jak se na dohořívající pochodeň snáší pramínky prachu ze stropu. Pak nastala tma.

Spadl kámen. Druhý. Do naprosté temnoty se zabodl jako šíp paprsek světla.
„Je tu! Říkal jsem to!“
Na zem spadlo lano a pak Marigold.
„Jsi v pořádku?“
Geralt se pak dověděl, že Marigold zorganizoval záchranu, sedřel si ruce při odklízení trosek a skoro ztratil hlas, jak přemlouval ostatní, aby ještě hledali.
Geralt byl vděčný. Nicméně už další den dostal Marigold pár facek.

Roach si přála, aby uměla mluvit.

Ráda by Geralta upozornila, ať přestane být idiot. Pořád si totiž nevšiml, že se mu Jaskier dvoří.

Roach měla Jaskiera ráda. Byl laskavý a sem tam jí podstrčil kostku cukru.

Právě nyní Jaskier prozpěvoval romantickou baladu.

"Tak co myslíš?" zeptal se rozechvěle, když dozpíval.

"Hmm... nic moc."

Roach by protočila oči v sloup... kdyby nebyla kůň. Geralt byl beznadějný! Zbývala jen jediná možnost!

Roach strčila do Jaskiera, když vstával. Bard vyjekl, ztratil rovnováhu a spadl...

Přímo do Geraltovy náruče.

A můj úkol je splněn, pomyslela si Roach, zatímco přihlížela tomu, co se dělo poté.

Jejich trojice byla poněkud neobvyklá. Jistě, Geralt s Marigoldem cestoval často, ale Yennefer dávala přednost portálům.
Marigold od rána žvanil, jako kdyby ho platili od slova. Odpoledne už sténal zoufalstvím nejen Geralt, ale i Yenn ztrácela svou ledovou vyrovnanost.
„A pak ten běs zaútočil, já jsem seskočil z koně a vytáhl...“
„Sklapni, barde, nebo tě umlčím na dobro,“ zavrčela čarodějka.
„No dobře,“ hlesl Marigold. „Ale nejdřív vám to dopovím, určitě vás zajímá...“
Geralt barda propaloval pohledem. „Nezajímá.“
„Rozkaz zněl jasně, už mlčím jako ryba,“ zakoulel očima Marigold. Věděl, že dráždit Yennu se nevyplácí.
O tom by koneckonců zaklínač mohl vyprávět.

Prskání doutnáku vystřídalo zlověstné ticho.
PRÁSK!
Budova se otřásla, pobořené zdi se změnily v ruiny. Geralt se stačil ukrýt jen díky zaklínačským reflexům. K praskání zdí a padání cihel se po chvíli přidalo i hučení ohně. Jediný východ z komnaty vedl rychle se rozpalující výhní.
Ze zbořeniště se Bílý Vlk dostal v poslední chvíli. Plameny šlehaly vysoko nad střechy, živené jen bozi vědí čím.
„Geralte!“ Marigold vylil příteli na hlavu soudek vody.
Geralt se opatrně dotkl čela.
„Vypadáš ještě hůř, než obvykle. Půlka je spálená, druhá... no...“
Marigold s nůžkami dělal, co mohl, ale stejně byl Geralt vděčný za obvazy.

Na stůl padl mohutný svazek. Zaduněl, otřásl svícnem, kalamářem a sloupci desek s papíry. Vyvolal víření prachu a listin.
Marigold se rozkašlal, Regis kýchl. Pak se ozval trhavý zvuk. Angoulême pokračovala v cupování svého už tak dost ubohého oděvu.
"Tohle je váš případ! Sto třicet stran!"
Geralt přešlápl. Zašustilo to. Hodně to zašustilo. Šustění bylo vlastně příčina i následek současné situace. Nezaviněně, dokonce ani Marigold v tom neměl prsty, se octli v nedostatku v oblasti ošacení. Úplném. Naprostém. Totálním. V takové situaci hledá člověk náhradu v přírodě. Copak mohli vědět že ten hájek, co obrali do poslední palmy, je posvátný?

„Pohlídáte mi věci, oba,“ pronesl Geralt. „Zkusím zjistit, zda těch příšerných věcí není v říčce více.“

Marigold i Elzee svorně přikývli.

Geralt vytáhl baňatou lahvičku s průhledným obsahem, sáhl dovnitř a začal si mastí natírat obličej. Snažil se nevynechat ani nejmenší záhyb na své kůži. Po chvíli přešel na krk, shodil kazajku i blůzu a pokračoval na svém jizvami označkovaném těle. Na slunci se začal podivně lesknout.

„Natřeš mi záda, Marigolde, pořádně!“

Ten se rychle pustil do práce.

Geralt si povolil opasek a sundal kalhoty.

„To tam chceš jít jen takhle?“ vytřeštil oči Marigold.

„Neboj, nahý nebudu, vezmu si dýku.“

"Kapitáne," otvírám portál, který vede do autorova obýváku.
"To je dost!"
Matěj a Bohdan otálejí.
"No tak, tady zůstat nemůžete. To víte."
Vědí.

Druhý portál vede na mnohá místa. Včetně mojí knihovny. Pan Pratchett už svůj obývák nepoužívá. Postavy mizí, Patricij na mě vrhá Pohled a pak neslyšně říká příští rok!
Rozkaz!

Geralt se společností mávne rezignovaně rukou. Ví, že za rok je tu znova.

Nakonec Rogan a Gorja.
"Jestli nahoře nenajdu Síň hrdinů..."
"Řekneš Perunovi, ať řekne Červenákovi, ať to napíše."
Potomek Černobohův obrátí oči v sloup nad tím nedostatkem respektu k bohům a zmizí v Portálu.

Pokoj osiří.

Měla moc měkké srdce. Tu situace by mohla přirovnat k prodavačce na trhu. Každý něco chce, ale nikoho z nich nemůže odmítnout. Přesně takhle se Nyra cítila.

A proto se dohodla se svým milým. Začaruje ji, ale nahrají to jako nehodu. Kdo ji vysvobodí jako první, prokáže tak svou chrabrost a může ji mít.

Jenže její milý žárlil. Začal zachránce zavírat, aby tak zabránil zachránění. Pak se objevil vědmák. Přinutil ho, aby ji zachránil on. Ani nevíte, jak byl šťastný, že mu to řekli!

Chtěl pro ni udělat všechno, co jí na očích viděl. A svrhnout kletbu bylo to nejmenší.

„Marigolde, jak to vypadáš, podívej se na sebe! To tě nemůžu ani chvíli nechat bez dozoru?"

Marigold se podíval, na vestičce několik rozpláclých rajčat, pár rozbitých vajec a zbytky květáku, na kloboučku přimáčklou koblihu a místo pavího pera kousek smrčku. Košile voněla čímsi nevábným, původní barva kalhot nešla poznat, tvář stále ještě zasypaná moukou.

„Byl to totální krach, Geralte. Sotva jsem hrábl do strun a začal zpívat, všichni se na mne sesypali. Rozumíš tomu?"

„A co jsi začal zpívat?"
„Když jsem já rukoval, byla to krása."

„A to se divíš, zpívat tohle na výročí vítězství nad Nilfgardeem," rozesmál se Geralt.

Že Marigold zbásnil zaklínačovy činy, to byla známá věc, ale občas je vyprávěl jen tak, když chtěl ohromit lepou děvu. Nezapomínal je při tom přibarvovat, aby byly děsivější a hlavně aby v nich byl za hrdinu.
„A pak se na něj ta kikimora vrhla ze zálohy, tak jsem k němu skočil a strhl ho do bezpečí,“ vyprávěl Marigold a blondýnka vykulila oči.
„Opravdu?“ zeptala se.
„Opravdu,“ přitakal básník.
„Až na to, že to není pravda,“ ozval se Geralt. „Marigold vzal nohy na ramena, jen co cestou tam šustlo v křoví, a našel jsem ho pak až v hospodě posraného strachy.“