Zaklínač

"Tamhle je... V tom křoví. Má zlomený roh," mával roztřeseně rukou stařík kamsi do šera.
Geralt si povzdechl.
"Neublíží ti. Vypadá děsivě, ale je neškodný. Můžu ho odehnat, ale... Rádi se vracejí na původní místo, mají k němu citovou vazbu. Oni totiž cítí," Geralt zavrčel, "i když to samozřejmě lidi nezajímá. Prostě tu potvoru zabij, když je jiná, že?"
Stařík překvapeně zamrkal. Napřímil se. Pevně stiskl hůl. Sahal Geraltovi sotva do půli hrudi, ale působil... bojovně.
"Tak počkat, bělohlávku! Ferdíkovi nikdo ubližovat nebude!" stoupl si před křoví s obludou, "dyť je to můj mazánek! Potřebuju, abys mu ten roh zahojil!"

Otřesený Ihuarraquax z posledních sil ještě jednou skočil.
Po oceánu, vyprahlé poušti a osadě nepřátelských bobolaků bylo tohle místo jako ráj.
Okraj prastarého dubového lesa končícího u mohutného skaliska.

Ztěžka dokulhal ke skále. Naprasklý roh, zlomená levá zadní a hluboký šrám v plecích. Pokusil se zaostřit na písmo vyryté v kameni.

Svitla naděje.

Mocně zařehtal a ztratil vědomí.

***

Vzbudil ho zvuk dusajících nohou. Zpod přivřených víček rozeznával pomenší postavy s loučemi.

"Tutaj léží, chudérka, i róžek má polámaný!"
"Aha! Dovalte drátek, kósinek prkénka a jakýs fáč! To by bylo, žeby sa nám přes Mahakam túlal přizabitý jednorožec! Neboj sa, nebooj!

Dovleču Geralta k Yennefer v poslední chvíli.
"Je mu strašně zle. Chvíli je ledový, chvíli má horečku. Řekl, že ho mám dovést k tobě."
Čarodějka kývne.
"Dej ho támhle."
Lůžko nevypadá pohodlně, ale Yen ví, co dělá.
"Co mu je?"
"Má absťák. Měl teď hodně zakázek, viď?"
"No, to měl."
"Nalejval se těma svejma dryákama a teď je závislej."
"Aha... a co s tím?"
"Čekat. Nebude to pěkné."
"Počkám a pomůžu."
Geralt se zotaví rychle, ale i přesto jsem vyčerpán. Zaklínač je dost silný i bez lektvarů.
Yennefer se usměje a navyklým gestem si odhodí kadeř s čela.
"Díky, dráčku."

„Dalším artefaktem k aukci je vzácná, krásně vyčiněná baziliščí kůže.“
Vzdechy údivu z publika.
„Nenajdete kvalitnější a nádhernější materiál na ty nejskvostnější módní boty či nejluxusnější dámskou kabelku,“ mrknul licitátor směrem ke skupince mladých aristokratů s pavími pery v kloboucích.
Chichotající se hlouček dam, který na ně nenápadně mrkal celou aukci, se začal silněji ovívat vějíři.
„Přinejlepším varan,“ ozval se z poslední řady pobaveně muž v kápi.
„Ovšem zlatým hřebem večera,“ zamračil se na něj licitátor, „je toto exkluzivní, extrémně vzácné kuroliščí vejce, a to i s ropuchou, která jej vysedí.“
Nepokrytě šokované výkřiky důvěřivého publika přerušil Geraltův záchvat smíchu.

Oheň dohoříval.
Geralt zamyšleně koukal do temnoucího nebe, Marigold tiše drnkal na loutnu jakousi melodii.
Nad les se vyhoupl Měsíc, ještě trochu bledý od Slunce.
Na břehu zašustilo rákosí a nad vodu vylétla volavka. Loutna ztichla.
"Nad jezero v oparu tonoucí,
vznesla se volavka. Tak prostě nad střechy se vznést,
jen volavky a básníci dokáží. Oběma dovolen je let..."
Marigold se odmlčel, bylo vidět, že přemýšlí nad dalším.
Ukázal jsem na odraz Měsíce v jezerní vodě a navázal:
"A také Měsíc, zdá se, smí dvojí v jednom uvidět.
Však s básníky i ptáky obeplouvá svět."
Marigold se usmál.
Já taky.

Noc postoupila, vyšly hvězdy a ochladilo se.

Ohýnek tiše praskal, Marigold v povzdálí brnkal na svou loutnu.

„Víš, Geralte,“ promluvil najednou, „myslím si, že teď už nastane ten pravý čas. Čas kdy bude jen lépe. Čas kdy přestaneš mít své starosti, kdy práce pro tebe bude jednoduchá a dobře placená. O mě bude stále větší zájem a vydělám mraky peněz. Tady s Elzee se vše také v dobré obrátí a lidé nás budou mít rádi. Hlavně tedy tebe. Konečně jim dojde, co se v tobě ukrývá za poklad a náležitě tě ocení."

„Pojď spát, Marigolde, asi ti trochu namrzl mozek.“

Někdy mi okolnosti neumožňují plně využít můj potenciál. Myslím tím zuby, drápy, ocas a oheň. Leč lidské zbraně a správná společnost mají své přednosti. Boj s Geraltem po boku, byť proti značné přesile, byl v jistém směru potěšením.
A jsou příšery, na které se ani z mého hlediska nevztahuje doba hájení, ochrany a zachování druhu.
Paraghúlové jsou zmrdi.
Odpusťte mi ten výraz, leč mutace a čarodějné pokusy v tomto případě vyrobily to nejhorší.
"Jediná výhoda je, že se dobře zabíjejí," poznamenal Bílý vlk a prudkým švihem uťal hlavu poslednímu z nich.
Letěla daleko. Na chvíli i zmizela v nízkých mracích.

Z města vyrazili hned po památném "projevu". Jeli dál. Kam, to věděl jen Zaklínač.

Na večer se utábořili v malém remízku.
"Jestli chceš, namasíruji ti záda," ozvala se Elzee. "Naučili mě to v léčebně. A dokonce více způsobů."
"Rád," přisvědčil Geralt.

Položil se na mech a nechal se masírovat šikovnýma rukama dívčiny. Marigold si brnkal opodál a výjímečně mlčel.

Geralt se nechal unášet vzpomínkami. Pár měsíců již spolu putovali, dost divokých příhod již spolu prožili. Svět se s nimi nemazlil - mizerní lapkové, vodní příšera, nebezpečný čaroděj, unesený Marigold.
Svět je masíroval všemi způsoby a oni mu stále vzdorovali. Úspěšně.
Naštěstí.

Je ráno. Protáhnu se a pak se rozletím se sluncem světem. Jsem drak, což ostatně víte. Zlatý, koukněte, jak se třpytím.
Okolo křídla mi zasviští šíp.
Ach jo, někteří vaši soukmenovci jsou tak... nemožní.
"Zabiju tě, ty zlolajný ještěre!"
No ovšem.
"Příšero, obludo! Ďábelský červe!"
Blá, blá, blá... pořád to samé.
"Zhyň stvůro, tvoji kůži daruji své vyvolené!"
Plameny sotva blafnou.
Hele, ty tři borovice byly suché, to jsem nevěděl. Naštěstí stojí osamoceně a několik ran ocasem udusí i poslední plameny.
"Hej, draku! Připrav se k boji! Jménem dobra tě skolím!"
Jistě. Slavná slova. Velmi vhodná jako epitaf na náhrobek.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.