Zaklínač

Stáli před léčebnou.
Marigold se otočil a vážným hlasem pronesl:"Opouštím vás, vyrážeje na cestu plnou nástrah, nebezpečí, protivenství a škůdců zlovolných, bídáků a lapků nepočítaných, děvčat mravů nevalných, bídy a utrpení převelikého, doprovázeje zde, tohoto mistra cechu zaklínačského, neboje se příšer a nestvůr pražádných, odvahou svou zašťitujíce mu život jeho strádáním nalomený a milenkami zprotivený. Jdu směle vpřed, větrem, dešťem, zimou i plískanici, neohlížeje se ani na okamžik zpět, vstříc osudu svému i osudu mého přítele nejdražšího, nedbaje celé zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických."

"Pojď už, Marigolde, potřebuji se někde vysrat", ozval se do nastálé pomlky Geralt.

Marigold se posadil na postel vedle krásné dívčiny, lehce ji objal a začal ji vášnivě líbat.
"Ještě, tu mám pro tebe víno, výborné, sladké, napij se," usmál se na ni.
Dívka se napila, k jeho překvapení rychle a plnými doušky. Víno jí chutnalo. Opětovala jeho polibky.

Básník ji začal rozepínat blůzičku a laskat se s jejími ňadry.

Dívka odhodila poloprázdnou skleničku a vrhla se na něj, vyhrnula si svou suknici a obkročmo se na něj posadila.

Marigold se šťastně usmál.

Věděl, že byliny přidané do vína zabrání dívčinu otěhotnění. Byl řádně seznámen s jejich účinky. Mohl se v klidu milovat.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

Geralta probudilo zasténání ze druhé strany postele.
„Už nikdy… nebudu pít,” řekl Jaskier rozespale a přetáhl si peřinu přes třeštící hlavu.
Nebylo to poprvé, co se takhle probouzeli, takže Geralt už věděl, co funguje nejlépe. Kbelík už stál vedle postele, ještě přinesl láhev vody a něco na bolest. Poodhrnul peřinu a pohladil mladíka po vlasech.
„Možná že kdybys nestáhl během první hodiny ty dvě láhve vína v podstatě sám, tak by se mohlo dít i něco zajímavějšího, než jen to, že jsem tě bezvládného hodil do postele.”
A mrknul. Jaskier zaúpěl mnohem bolestněji než prve.
„A navíc… varoval jsem tě.”

V dětství se mu občas vkradli do mysli. Ale jaký mělo smysl přemýšlet, kým byli? Jeho matka byla závan vzpomínky. Jeho otec nebyl ani to. Otazník skrytý v jeho krvi, na který našel vlastní odpověď.

*

"Je tvrdohlavá," zavrčel Geralt.
"Nepředstírej, že si stěžuješ, když jsi na to hrdý," zasmál se Vesemir, "ostatně, má být po kom."
Geralt se zachmuřil.
"Vím, že nejsem... snažím se o ni postarat. I když jí nemůžu nahradit... měla vyrůstat s nimi."
"Chápu, že když... sám jsi neměl...," odkašlal si Vesemir nejistě.
Geralt zvedl udiveně obočí.
"Ale měl. Mám. Máme," řekl prostě.
Vesemirovy oči se zaleskly.

Pokud mohl Geralt odhadnout, byli v severovýchodní části Brokilonu. Později zjistil, že na pomezí povodí Stužky a Adalatte. Teď to bylo jedno. Byli až po krk v průseru. Les okolo nich se zavíral, bytosti o nichž nevěděl Zaklínač ani zbla, se zdály obklopovat ten nevelký pahorek, na kterém se krčil spolu s Marigoldem.
Básník se choval mimořádně rozumně.
Z lesa zaznělo cvakání a klapání. Neznělo příliš přátelsky. Spíše hladově.
"Geralte?" vydechl Marigold, "zabíjejí rychle, viď?"
"Některé."
"Cože?" pokud to bylo možné, básník se vyděsil ještě víc.
"Některé žerou kořist zaživa."
Cvakání a klapání přestalo.
Pak se ze stínů vylouply dryády.

Svět se točí a větví se do několika. Jde proti ostrému ledovému větru k nejasné siluetě před sebou. Přízrak se otočí a ona spatří svou vlastní tvář, podivně chladně cizí.
Kolem nich není nic, jen bílo.
"Nemáš na výběr," řekne přízrak bezvýrazně.
Vždycky máš volbu, uslyší v hlavě Geraltův hlas.
Zatne zuby, odvrátí se od přízraku a jde dál.
Postava se pousměje, sejme si z hlavy korunu a zmizí.

Všechny linie toho, kdo byla, se sbíhají v jednu. Vykročí po jejich soutoku.
Už ví, kudy má jít, a už ví, kdo je. Vítr se utiší.
Ciri vyjde na svou Stezku.

Poslové vyjeli z Mariboru, Brugge i Nastrogu. Dojet na místo setkání, hranici mezi Brugge a Verdenem, by měl první z Brugge. Měl se dát na jih k Dillingenu. Nedal. Jel přímo na západ. Nedojel. Temerijského posla přepadli elfi těsně za Mariborem. Tělo nikdo nikdy nenašel.
Verdenský posel dojel až na místo. Postával na břehu, kde se vody Stužky mísí s říčkou Vde.
Když se z blízkého lesa ozvalo tiché klepnutí, už nestál.
Voda se chvilku barvila, pak voda opět zprůhledněla. Dryády neuznávají lidské hranice.
Z velkého jednání mezi králi o osudu Brokilonu nebylo nic. Příště snad zvolí jiné místo. Snad.

"Tož, Geralt, jaký zo hroznů to může být?" zeptat se vesele Zoltan. "Vždyť máš stříbrnů tyč celů zrezlů."
Geralt podrážděně zabručel a pokračoval v prosekávání zakletého křoví. Marigold se zatím snažil složit píseň.
"Vykašli se na to, Geralt. Hoď tam raděj basníka a křovisko rychle samo zdechne, než by poslůchalo tuto faleš."
"Jdi do prdele!" nevydržel to Marigold. "Já se neprosil o výpravu, která zahrnuje... řekněme zakleté kytky."
"Haha! Chceš, abych z tvojej propadené palice vyprášil, jaks Geralta na kolenou prosil o záchranu chrápacího princátka?"
"Fajn, ale copak jsem měl na vybranou? Buď tohle, anebo královská poprava. Zatracení královští psi!"