Zaklínač

Nad ohněm visel kotlík a v něm se vařilo něco, co by normálnímu člověku ublížilo jen svojí vůní.
Geralt opatrně přilil čtyři kapky černé tekutiny z malé lahvičky.
Kotlík začal pěnit.
Tři špetky čehosi stříbrného z malého pytlíku.
hmota v kotlíku ztuhla a připomínala puding.
Sedm přelomených klacíků.
Puding se proměnil v zelenou kaši.
Geralt nahmatal zaprášenou lahev a lokl si.
Pak dobrou sklenici nalil do kotlíku.
"Co byla ta poslední ingredience?" zeptal jsem se.
"Archivní Fiorano, výběr z hroznů."
"Tak vzácné?"
"Stačilo by jakékoliv, ale když už to piju..."
Geralt zamíchal obsahem kotlíku a nabídl mi lahev.
Neodmítl jsem.

"Uhoď ho, nemá druhy... udeř ho, je tu sám...?
"Obehráls je o peníze," zamumlal Geralt hřebelcující Klepnu.
"Bard však stál, hrdě hrál..."
"Spíš ses krčil. Zřejmě kvůli těm falešným kartám."
Klepna souhlasně zaržála.
"Než dveřmi vtrhne - bílý vlk! - stůl hnedle zvrhne-"
"Zakopnul jsem," vysvětloval Geralt nedůvěřivě se tvářící Klepně.
" - bílý vlk! Prý srdce má kamenné, však z přátelství plamene -"
"Vědět, že tam je, šel bych jinam," zahučel zaklínač.
"...ničemu ven si vzal, pěstmi mu domlouval..."
"Zaplatil jsem, cos mu dlužil."
"Zbabělče, barda bít? Ty zřejmě nechceš žít!
"Omluvil jsem se mu za tebe."
"S tímhle materiálem mám tvořit!" vybuchl Marigold.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

"Tohle si mám obléct?" zeptal se Geralt štítivě. "Co je špatného na tom, co mám na sobě teď?"
"Nic, pokud se hodláš plazit stokou mezi příšerami. Tohle je společenská událost."
"Nevidím v tom zrovna rozdíl," zavrčel.

*
"Vidíš, vypadáš... co to je?!"
"Boty. Pracovní. Pro všechny příležitosti," odvětil sveřepě.
"Měls nachystané elegantní taneční - co přesně hodláš na tom banketu dělat?!"

*

Yennefer si vyždímala sukni a odhodila několik řas. S povzdechem si zula zničené střevíčky.
"Mělas pravdu, měli bychom chodit do společnosti častěji. Takového zeugla jsem dlouho nepotkal... Jde se ti dobře, Yen?" zeptal se nevinně.
Další řasa ho trefila do zátylku.

Třese se zimou a horkem. Jeho zavřené oči oslepuje ostré světlo.
Slyší tlumené hlasy.
"To nemůžeme," říká někdo a pak vše zahalí mlha, křičí, ale nedokáže otevřít ústa, rozkouše si tváře a propadne se do prázdnoty. Dusí se krví, vidí oheň, bortící se zdi a krvavý déšť, musí je varovat - ale koho?
Leží na louce a pozoruje stébla trávy nad sebou. Stmívá se. Pomalu usíná.
"Zvládneš to," vyděšený hlas rozbije tmu.
"Vrať se," někdo šeptá.
Něco ho zvedne za obě ruce a táhne ho pryč. Koutkem oka zahlédne letící vlaštovku.
Otevře oči.
Eskel křečovitě svírá jeho dlaň. Druhou drží Vesemir.

"Byla pohodlná," pohlédl na hromadu třísek.
"Zasloužená defenestrace," odsekla tónem napovídajícím, že může být rád, že posteli nedělal doprovod.
"Teď přijdu na řadu já?"
Neměl rád čtení myšlenek, ale netušil, jak často čte on ty její. Naštěstí.
"Yen."
"Mohli bychom opravit ten most."
"Odkdy ti tu na tom záleží?" zvedl obočí.
"Mně ne," řekla tiše.

*

"Pověsil jsem ten obraz do tvé ložnice," řekl mimochodem.
Zarazila se.
"Do mojí..."
"Máš tam velké okno. Víc světla na čtení. Klidně z něj něco vyhoď."
"Mám k tomu důvod?"
"Ne. Nebyl to nejlepší vtip. Asi se půjdu defenestrovat sám."
Překvapeně zjistil, že se rozesmála.

Geralt vypadal zachmuřeně.
Dobrá, připustil Marigold, Geralt málokdy vypadal jinak, ovšem předměty v dosahu Geraltových nohou shledávaly, že se nakopnutím přenášejí jinam, častěji než obvykle.
„Geralte?“
„Ghrr,“ konstatoval Geralt, který se právě snažil buď oškrábat, nebo zavraždit bramboru.
„Snad bys jí mohl... poskytnout nápovědu ohledně... záležitostí tvého... srdce.“
„Nápovědu,“ ucedil Geralt znechuceně, „nápovědu!“
Při spatření brambory, již mohl spasit jen bramborák, Marigold sklapnul.
*
„Yennefer,“ zlehka našlápl slovy Marigold.
Blýskla pohledem.
„Třeba bys... mu mohla... naznačit,“ polkl.
„Jistěže! Prohodila jsem postel oknem, protože mi na něm nezáleží! Naznačit!“ štěkla.

„Vy jste se opravdu hledali,“ zabručel Marigold a šel se radši prospat.

Macecha se naklonila nad bezvládným tělem v pláštíku a šatech ležícím v chaloupce. Usmála se, jablíčko zafungovalo.
Vtom ocvočkovaná rukavice vystřelila zpod pláště a nabrala macechu do levé tváře. Zasyčela a uskočila. Její tvář se zkřivila, prsty prodloužily ve spáry. S výkřikem se vrhla na vstávajícího muže. Ten ukročil na stranu, hvízdla stříbrná čepel a bílou zeď zkropily kapky krve. Babizna vycenila zuby jako dýky a zaútočila znovu. Muž se vyhnul parádou, až mu odletěla blonďatá paruka. Meč se zakousl do masa a kostí.
***
Babizna ležela v kaluži krve. Bělovlasý muž mlčky přijal od Sněhurky měšec a vyšel z chaloupky.

Slunce pálilo a zahřívalo už tak horký písek k nesnesení. Geralt poopravil provizorní stan, připevěný na Klepnině sedle a rozhlédl se. Za sebou ještě viděl hraniční hory na západě, před ním se doširoka rozprostírala poušť Korath.
Tam nemířil. Mířil k nízké stavbě nedaleko.
"Geraltééé!" ozval se žalostně Marigold, "vraťme se! Za ty peníze to nestojí!"
"Nemusels jezdit. Nikdo tě nenutil,"řekl Geralt a otevřel dveře stavení.
...
"Tolik věcí!"
Marigold byl ověšen vším, co mohl pobrat. Většina z toho byla divná a neznámá.
"Hele, tohle se úplně samo natahuje a- AU!"
Marigold si ublíženě cucal prst.
Natahovací věc zmizela v písku.

Nevadilo jí být sama, ale cítila se osaměle. Došla na kraj města a posadila se k řece.
Jistě bylo moudřejší včas odejít, než pozorovat, jak se jí všechno rozpadá mezi prsty, než se navzájem rozbít kvůli něčemu, co bylo nejspíš falešné jako kočičí zlato, třpytivý kouzelný džinův klam.
Jenže, pomyslela si, zatímco pozorovala padající hvězdy, přála bych si opírat se o něčí rameno.

Voda se prudce zavlnila, její klid přetrhl řev a postava, která se opodál vypotácela na břeh.
Zlatavé kočičí oči.
"Dalo k čertu práci tě najít, Yen," povzdechl si.
"Geralte," hlesla nezvykle něžně, "máš ve vlasech zbytky topivce."