Sněhulák

"Zatracená alergie", kýchá Olaf v jednom kuse,
pokaždé mi zkazí rande ještě dřív než dojde k puse.
Teď byl vtažen do příběhu, který se mu nelíbil,
norský autor si ho zjevně někdy v dětství oblíbil.
Dokud běhal za Kristoffem a směl si hrát se sobem,
cítil se být užitečný maximálním způsobem.
Jenže teď je z něho symbol vraha s odporovou pilkou,
rozporcuje další oběť, stane se to každou chvilkou.
Sněhuláček cítí v mrkvi, že se blíží další mord,
tenhle vrah je démon horší než samotný Voldemort.
Tak petici sepisuje, podepište volné řádky,
očistěme jeho jméno a vraťme ho do pohádky.

Tisíckrát si v noci opakujete, že váš strach způsobil ten horor, který jste si četla večer před spaním. A taky, že tam ve tmě na dvoře nikdo nekouká do vašeho okna, protože to všechno, i ty vrzavé zvuky ve vašem přízemí, jsou pouze výplody vašeho postrašeného mozku.
Tohle všechno Katje věděla. Stejně však paranoidně vyhlédla z okna, kde ovšem neviděla nic než měsíční světlo, jež se odráželo od čerstvě napadaného sněhu.
Uklidněná se Katje vrátila do postele.
Ráno našel manžel její hlavu v kaluži krve. V puse měla naraženou mrkev a místo očí na něj slepě civěly dva černé uhlíky.