Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Tichá vypadá neustále ve střehu. Jako by jí za patami číhal ďábel a, když si jen na okamžik nedá pozor, odnesl ji do pekla. Možná proto, že z rýh okolo úst, očí a na čele se dá vyčíst, že se z něj už jednou vydrápala. Nevím, co se jí stalo - šeptandou se nese ledacos, ale nikdo neví nic jistě - ale tohle poznám. Viděl jsem to.

--

Dívá se na mě pátravým pohledem, sleduje téměř každý můj krok. A něco v jeho pohledu mi říká, že ví. Každý se dohaduje, ale on nějak ví. Svléká mě svým přemýšlivým pohledem až na kost.

Po setkání s červem, kterého sice dostal, ale nepřistál po tom na nohách, se rozhodnu dát Kopeckému pauzu. Navíc, čerstvý pohled na věc není občas od věci.
"Některé případy vyřešíme hned, jako ten dnešní. Ony magické potvory nejsou úplně chytré a většina z těch nehumanoidních za sebou neumí zametat stopy. A některé případy máme otevřené týdny, měsíce a bohužel i roky." Vytáhnu složky, abych mohla demonstrovat. Sáhne po nich. Hned ta první je ležák, se kterým jsme nepohnuli ani nepamatuju. Nemáme se čeho chytit.
"Tomu se snad nedá ani říkat složka, to je mraveniště!"
"Tak ho rozeber a znovu slož."

Na světě existují místa, kde se nikdo nechce probudit. Třeba vězení, hřbitov nebo márnice. Služební ošetřovna není nejhorší, jen nejtrapnější, možnost.
"Tak jste se probral? Tichá bude nadšená."
Jsem cítit spáleninou, ale asi mi nic není.
"Nechali jsme vás trochu schrupnout, než dostanete přednášku. Můžete jít."
Dotáhnu se do kanceláře jako spráskaný pes. Na stole mám hrnek s kafem. Tichá sedí za stolem a otevřeně se mi směje. Možná ji někdo vyměnil. Nebo mám otřes mozku a nikdo si nevšiml.
"Oba stromy jsou v pořádku, ale pamatujte si, že sekvoje mají k ohni poněkud problematický vztah. Až nesnášenlivý, řekla bych."

"Co je to za případ?" Zeptá se, když konečně sejde do přízemí, kde udržujeme portálovou službu. Ne že bych si portál neuměla vytvořit sama, ale nemusí to všichni vědět.
"V hlášení se píše, že magický červík na dubu v Michelském lese. Měla by to být brnkačka."
Pobídnu ho k portálu, projdeme a ocitneme se ve špatném snu. "Červík" je 10 metrů dlouhá obluda a vůbec není na dubu. To by bylo moc jednoduché.
"Zkuste to nejdřív vy." Ať se chlapec otrká...
Hned se ukáže, že to nebyl vůbec dobrý nápad, jelikož na červa na sekvojovci bez rozmyslu vrhne ohnivé kouzlo.

Z oběda přijde naštvaný. Bouchne dveřmi, svalí se do židle a práskne šuplíkem, který nechal před odchodem otevřený. Normálně bych mu to netolerovala, ale naše jídelna umí být občas nemilosrdná.
"Proč vás tak strašně nesnášejí?" Aha, takže jídlo je v tom tentokrát nevinně.
"Víte, Kopecký, když chcete v rámci nějaké společnosti fungovat, musíte se umět přizpůsobit tomu, jaké konvence tam panují. Často to znamená chovat se společensky, neříkat to, co si skutečně myslíte, a tvářit se, že vám lidi okolo nejsou u prdele. No a to já neumím." Mlčí, převrací to v hlavě. Přemýšlí!!!
"A teď se zvedejte, máme případ."

Tichá tentokrát u oběda absentuje. Nedivím se, ty řeči už mi taky lezou krkem.
"Hele, mladej, nenech si od Tichý srát na hlavu. Všichni víme, jaká je."
"Musíš ale uznat, že na vysokou a nelidskou magii je machr."
"Machr? Čtyři jezdci apokalypsy, to spíš. Čtyři strofy katastrofy! Hahaha."
"To jí zase křivdíš, Mirku."
"Každopádně, mladej, dávej si na ní bacha. Je příjemná jako osina v zadku, to už jsi asi pochopil, ale vážně se kolem ní dějou divný věci."
Nemáte ji rádi, zpráva přijata. Taky ji vysíláte jasně a často.
"Zaprvé, názor si udělám sám. A zadruhé, nejmenuju se mladej."

Tichou halí neproniknutelná bublina hořkosti, zatvrzelosti a lhostejnosti. Jen k lidem. Ke kolegům, k poškozeným, k podezřelým, obviněným... Ke mně. Ne k případům, to nikdy. Během dvou dnů, co s ní pracuji, se vždycky do vyšetřování ponořila. Ukazuje, vysvětluje, dedukuje a nutí mě dělat totéž. Učí mě celkem ochotně.
Ale všechny případy za ty dva dny, ať už jsou to ty, co měla dávno na stole, nebo nové, ji nechávají chladnou. Je jako stroj, bez emocí. Ať už se děje cokoliv, nehne brvou. Neumím si to vysvětlit. Není stará, není tady tak dlouho, aby z ní tahle práce udělala tohle.

Nový kolega je mladý. Samozřejmě...
Nadšení z jeho emocí může pomalu ochutnat ve vzduchu. Stejně jako naivitu a nezkušenost...
Byla vůbec někdy doba, kdy byla taky taková? Nevzpomíná si. Je jí sotva třicet, ale už 8 let řeší ty nejtěžší magické zločiny. Tolik let je asi dělí. Když začínala, naivita už jí byla cizí. Nezkušenost možná. Nadšení? Ne, její nejpalčivější emocí bylo na začátku odhodlání. Vždycky kupředu, vždycky zachránit co nejvíc. Nadšení a naivita patřila k její životní cestě PŘEDTÍM. V téhle práci se nadšení brzy mění ve zklamání, nezkušenost v ohrožení a naivita vede do pekel.
Snad tohohle nezabiješ.

Kromě představení se od Tiché slyší jen jedno slovo. Oběd.
Kantýna je skoro plná, sednou si tedy ke stolu okupovanému dvojicí mužů. Oba vypadají drsně.
"Hele, Tichá, tobě dali dalšího zelenáče?"
"A odkud jsi, mladej?"
"A kdes byl na praxi?"
"Jo, Mělník, tam to znám. Znáš Skuhrovce?"
"Peterka je dobrej mág, jen trochu zastaralej."
"A co že ses dal na kriminalistiku?"
"Řekla už ti Tichá, jak dopadli její tři předchozí parťáci?"
"Ten první skončil v blázinci."
"Druhej radši odešel do výslužby, ne?"
"Kdepak, ten měl přece to magický vyčerpání."
"Máš dobrou pojistku?"
Tichá práskne příborem, až karbanátek nadskočí.
"Skončili jste?!"

Zavolali večer, uprostřed týdne, zrovna když střídal dovolenou za magickou stráž v Hodoníně.
"Uvolnilo se pro vás místo, potřebujeme vás prakticky ihned. Kdy se sem můžete dostat?"
Nejdřív v pondělí, sakra...
"Inu, hlaste se v pondělí na osobním oddělení." Cvak.

Nemohl dospat. Konečně! A rovnou kriminálka! Zchladili ho hned na začátku.
"Budete pracovat s kapitánem Tichou. Pokud vydržíte, hodně se od ní naučíte. Ale pozor, do všeho se vrhá po hlavě, nebere si servítky, hodně riskuje. Hlavně zdraví svých kolegů."
Jenže on by pro to místo šel do pekla. Při pohledu na Tichou si pomyslel, že to možná i udělal.