Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Ráno otevřu oči do šedavého neznámého. Někde tikají hodiny, vrčí lednička, šplouchá ve stupačkách. Ležím na gauči, zachumlaný v dece, kabát a kalhoty úhledně složené vedle na židli. Na stěnách visí abstraktní obrazy jasných barev, nic jako moje sportovní plakáty a fotky vinic a rodného města. Byt je přeplněný cetkami, starožitnostmi, hnědými složkami a knihami o magii. Nejsem doma, takže...
V kuchyni zavrčí kávovar a někdo zapne rádio.
"Už jsi vzhůru?" Zavolá Tichá vesele.
"Jo." Zkusím říct a místo jazyku mám šmirgl. Myslím, že ji nenávidím.
"Na to, jak těžkej jsi, toho moc nevydržíš, Kopecký." Rýpne si.
Určitě ji nenávidím.

Asi je to to nejlepší, co jsem mohl říct, protože se mi po dlouhé době podívá do očí a poprvé v životě se na mě usměje. Vypadá najednou mladší a nevinná a já si představuju, že tak asi musela vypadat, než se jí to stalo. Že tak podobně musela vypadat máma, než poznala tátu. Někde v těch vráskách a rýhách je vidět záblesk bývalého života.
"Dost bylo mého pokání, Kopecký. Co kdybychom změnili lokál? A tím myslím ideálně navštívit nějaký skutečný lokál."
"No... Ale Staropramen nepiju!"
"Aspoň že tak! Tak zajdem na plzeňskej pramen, ten pravej, ne?"
"Jo. To můžem."

Mozek na chvíli odmítá registrovat, co se tady právě událo.
Přiznala zrovna? Ne, určitě ne. Nebo snad ano? Jak sakra mohla?!
Je to zločin. Měl bys ji nahlásit. Je to proti všemu, co tě učili. Co ti vtloukali do hlavy...
Zločin, zločin, zločin, zločin.
"Je to zločin?"
"Vyjednávat s démonem? Možná?"
"Někoho tak zabít."
"Žije. Podle určité definice pořád žije."
Zločin, zločin, zločin. Měl bys ji nahlásit. Musíš ji nahlásit! Je to ZLOČIN!!!
Jak mohla?
Ale ty přece víš jak. Viděls to u mámy. Viděls to u sebe. Jak oběti někdy mohou. Jak někdy MUSÍ! Aby přežily.
"Děkuju za důvěru."

"Kdyby mi nepomohli kamarádi, už bych tady nebyla. A tak jsme ho našli a on prostě čekal, že se od něj nechám ovládnout, protože nikoho jiného nemám. Jenže s démony je těžké pořízení, Kopecký. Víš proč?"
"Protože na tom, co chce ten, kdo je vyvolal, jim moc nesejde?"
"Protože vždycky chtějí JEHO duši. To je cena, kterou nakonec zaplatí každý. Může to trvat roky, ale stejně zaplatí. Jim stačí jen si počkat, až uděláš chybu. Démon by ho býval prostě zabil, víš? Ale já se Viktorovi chtěla pomstít. Dodnes jsme pravdu znali jen tři. A teď ji víš i ty."

"Měl to být krásný večer s dědou doma. Skládali jsme puzzle, děda je miloval. Ale jakmile jsme ho doskládali, ta věc, co byla na obrázku, prostě a jednoduše obživla. Nevím, co se stalo dál, domácí ochrany na to zareagovaly tak prudce, že mě omráčily. Děda to musel odlákat. Našli ho jeho kamarádi... A pak našli i mě."
Obejme se okolo trupu.
"Viktor byl vždycky, teda od puberty, predátor. Obtěžoval holky, jak mohl. Vždycky číhal, pozoroval, pak zaútočil ze zálohy. I na mě. Ale já ho nakonec prokoukla. Vzepřela se mu, utekla. A když mě nemohl dostat jinak, prostě vyvolal démona."

"Dneska jsou psychopati a zločinci mým denním chlebem, ale tehdy jsem na to nebyla připravená, víš? Vždycky jsem chtěla pomáhat lidem, studovala jsem medicínu, magickou i nemagickou, připravená stát se léčitelkou. To by mým denním chlebem pak bylo tohle." Máchne rukou v širokém gestu, obsáhne celý pokoj i Viktora. Je v tom tolik hořkosti... Ani nedutám, protože je mi jasné, že kdybych ji přerušil, schovala by se jako šnek do ulity a nejspíš by se přede mnou už nikdy neotevřela.
"Vyrostla jsem s prarodiči, rodiče si nepamatuju, a pak už mi zbyl jen děda. A pak se Viktor definitivně zbláznil."

Sedne si k posteli a podívá se na Viktora. Čekal bych smutek, ale v očích má odpor. Mám milion nezodpovězených otázek, na než chci odpověď. A přesto mlčím.
"Viktora jsem poznala první den školy. Skoro celou základku jsme byli nerozluční. To se stává, když najdeš někoho magického, znáš to ne?"
Přikývnu, ale ona se na mě stejně nedívá.
"Myslím, že se do mě zamiloval ve chvíli, kdy cítil mou magii. Viktor byl hrozně nadaný, ale pak se v něm něco zlomilo. Byl... Najednou krutý? Nechtěla jsem s ním nic mít. A čím víc jsem ho odmítala, tím víc mě chtěl."

Sedí schoulená na nemocničním lůžku. Mluvila s obyčejnou policií i tou magickou, ale pravdu neřekla.
"Tos to teda posrala." řekne zrzka a vyloupne se zpoza závěsu postele.
"No co koukáš? Stálo to za to? Vidělas, co to s ním udělalo? Teď s tím budeme muset žít."
Jako by se dívala do zrcadla, jen pokřiveného, protože se už dívala a náhle zestárla o 10 let.
"Já jsem tvoje svědomí, víš? To, cos ještě před pár hodinami měla!"
"Ale já..."
"Zahodilas mě jako starý hadr. A proč? Pro pomstu?!"
"Napravím to, slibuju."
Zrzka se jen zasměje.
"Pozdě! Zabilas mě. Stejně jako jeho."

Portál nás vyplivnul v... Nemocnici?
"Když jsem říkala, že nikoho nemám, nebyla to tak úplně pravda."
Zavede mě do pokoje, kde na lůžku leží jak vosková figurína kůží potažená kostra. Přístroje kolem ní pípají, tekutiny kapou, hrudník se zvedá, ale...
"Tohle je Viktor. A takhle je už víc než 12 let. Nejdřív si mysleli, že se probere, jako když se narodí fénix z popela, na který před okamžikem shořel. Pak ho prohlédl odborník. Žádné zranění hlavy, žádné krvácení do mozku a stejně... Mozková aktivita nula. Jeho rodiče pořád ještě doufají, ale Viktor se neprobere. Už nikdy."
"Co se stalo?"
"Já."

Jdu za ní do kanceláře a úplně nechápu. Vezme si kabát, do kapes zastrká peněženku a telefon, a pak se na mě podívá.
"Než odejdeme... Já vím, co si asi myslíte, Kopecký. Že jsem tvrdá, že jsem zapšklá, že vás nechám na holičkách, když o to půjde..."
Nadechnu se, ale zastaví mě její zvednutý prst.
"Všichni moji kolegové z nějakého důvodu neskončili dobře. To je fakt. Faktem taky je, že to nebylo proto, že bych je opustila, že bych se nesnažila jim pomoct. Nejsem jednoduchá, ale ráda si myslím, že jsem fér. Jen nikomu nevěřím. Ale vám... Bych jednou mohla."