Křivdy z hlubin brdských hvozdů (vlastní fandom)

Soudný den...
Jemně nadrcené byliny lehkou rukou přisypané do kotle. Bublající lektvar, stoupající pára, uklidňující vůně. Ruce se mírně třesou. Snad nervozitou, snad nadšením. Možná svědomím?
Co sis myslela, ty krávo? Co si myslel on?!
Neměla dáti... Dala.
Dlouhý blond vlas ve zkumavce, čekající na svou chvíli... Tvé Opus Magnum. A ty ho promrháš na chlapa. A ženatého k tomu.
Život je vždycky o volbách. Já zvolila. On zvolil. Ty sis zvolila. Jen jsi neměla ponětí, komu vlastně křížíš cestu. Tedy, myslela sis, že víš. Uhnaná manželka. Stvůra, která ho neocení!
Doběla rozpálená čarodějnice. A čarodějnici svoje vlasy naservírovat nechceš...

Voda v řece bouří, stejně jako Karlovo srdce. Zběsilý rytmus, předivoký tlukot způsobený adrenalinem. Karl pracuje, co mu síly stačí, zápasí, svazuje, pere se. Má jen kratičkou chvíli, ale nakonec, těsně předtím, než se duše rozplyne, aby otrávila i to, co v jejich domově zbylo čisté, uspěje. Křišťálová lahvička se zachvěje, vody naposledy zabouří, a pak oboje díky síle pečeti ztichne.
Karlovi se podlomí nohy, stěží zůstane při vědomí. Tělo jeho otce vyplave za pár dní dál po proudu. Staroch, kterého nikdo nebude postrádat. Karl pak lahvičku schová hluboko do truhly, ale příštích 100 let na ni bude neustále myslet.

Marie byla zapřísáhlá komunistka. Když se poznali, ještě se do toho úplně neponořila, ale když se vzali a narodil se jim syn, něco se změnilo.
"Tvou ženu má každý rád, soudruhu." Říkali mu. Vždycky se nad tím pousmál, protože kdo ze soudruhů by Marii - krásnou, chytrou a pro věc a stranu zapálenou Marii - nemiloval?
Párkrát ji někdo, to když už se padesátá léta přehoupla v šedesátá, miloval doslova a do písmene. Pak jim synek zemřel, přišla normalizace a Marie se zase změnila. Ztvrdla, zešedla, zhrubla. Zfanatizovala. A čím víc ji soudruzi milovali, tím méně lásky k ní cítil sám Česťa.

Čestislav je spojený se zemí. Na takové úrovni, jakou Karl nikdy u nikoho, kromě snad permoníků a trpaslíků, neviděl. Podezírá ho, že má někde v krevní linii někoho z nich. Karl je, teoreticky, silnější. Vodník - byť s lidskou matkou - narozen a vychován. Jeho magie je spjatá s vodou, samozřejmě, ale ne zase tak úplně. Ve vodě je mocný, voda je skvělý zesilovač, ale na souši na ni nemůže spoléhat. Mokrý šos je minimální médium. A tak se odmala učil prastarou, silnou a téměř zapomenutou magii malovaných kouzel. Když nabídne Česťovi, že mu ji ukáže, otevře mu úplně nový magický svět.

Nemůžeš vyhrát! Nemůžeš se mě zbavit! Zemřeš!
"Můžu to zkusit. Musím to zkusit. A smrt je malá cena za osvobození. To je něco, cos nikdy nepochopil, otče. Že smrti není třeba se bát. Je mi skoro 150 let a většinu z nich jsem prožil bez tebe. A za to děkuji Bohu."
Vydat se na milost někomu, koho neznáte, koho vidíte poprvé v životě, nechat se od něj zabít pro mikroskopickou šanci na svobodu a život bez druhé duše okupující vaše tělo, je děsivé. Zároveň ale nemá jinou možnost.
Berounka ho spolkne jako malinu. A pak ho pustí zpátky. Samotného. Konečně.

Jejich jednotka byla slepencem všech možných bytostí. Většina z nich by dobrovolně nikdy nespolupracovala, možná jen upíři by se zapojili. Ale ta možnost jim nebyla dána. Magické bytosti nebyly pro Říši dost dobré. Vlastně byly nežádoucí. Karl měl štěstí, ale ostatní ne. V podstatě byli trestným praporem, všichni jeho souputníci prošli nějakým táborem. Nikdo z nich o tom nemluvil. Ani rusalky, ani vlkodlaci, dokonce ani ti upíři. A vlastně nemuseli, prožité utrpení se odráželo v jejich očích, v hlubokých vráskách ve tváři, v trhnutích, když se někdo prudce pohnul. Nikdo z nich o tom nemluvil. A múzy už nemluvily vůbec.

Východ slunce nad řekou, odlesky na vlnkách, tiché ševelení trav a rákosí. Letní ráno u Rýna doprovázené zpěvem ptáků, lehkým vánkem a hlasy dětí chvátajících kolem řeky.
Zelenkavé přítmí pod hladinou, hejna ryb, vzduch unikající z plic nebožáka, který skončil pod hladinou.
Hlad po duších.
Šplouchání vody o kameny - hymna vody.
Slast, výbuch energie v žilách po každé sladké dušičce.
Lesk šupin, temnota zvířeného bahna a sladká vůně rozkladu.
On sám nebo jeho otec?
Nikdo z nich nemá navrch, vzpomínky na kdysi domov se míchají, prolínají, těší a zároveň rdousí, až lapá po dechu, jako by se snad mohl utopit.