DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Kolem kostelíka rostou kaštany. Sbírá jejich hladké čerstvé plody. Převaluje je v ruce, jako kdyby se nedokázala nabažit normálnosti. Je o rok starší. Lidé stárnou. Strážci jsou mladí a staří zároveň. Tenhle strážce ví, jaké je plout s časem. Nerad na to vzpomíná.
Poblíž kostelíka je i dětský tábor.
"V kostele straší," říká jí jakýsi chlapec. "Viděli jsme tam zelené záblesky."
"Opravdu?" usmívá se ona.
"Vymýšlí si," řekne jiný.
Kamarád ho žene pryč.
"Jsi tady?"
"Ano," odpoví. Ona ho neuvidí ani neuslyší. Strážce se dotkne struny světa. Z kaštanu se uvolní list, sveze se vánkem a přistane jí v ruce.

Na Padrť jezdila na letní byt řada slavných osobností, například spisovatelka Růžena Jesenská, básníci Karel Toman a Vladimír Holan. Ke koupání sloužil především Dolní rybník s pláží Rožmitálka.
---Jan Čáka: Střední Brdy, krajina neznámá---
Vlny hnané větrem dorážely na zarůstající kamenitou pláž. Brzy je následovaly dešťové kapky. Racek, který na pláži složil křídla, se schoulil u hromádky větších balvanů. Zakřičel do větru.
Ptačí křik zněl poutníkům jako siréna. Smáčeni vytrvalým letním lijákem kráčeli po dávno opuštěné pláži. Stíny pozorovatelné jen koutkem oka připomínaly postavy minulých návštěvníků.
S poslední klapkou hromu vykvetla nad krajinou duha. Bouře odešla stejně, jako náhle začala.

"Jak to vypadá, kaprále?" zavolal kapitán.
"Chlapec je potlučený, v bezvědomí. Ale není to tak hrozné. Vylezeme nahoru, na světle ho prohlédnu lépe."
"Půjdu za vámi a pomůžu vám," řekl Stein.
"Ale pane... vaše koleno...," namítl Jaroš.
"Zmlkněte, kaprále. Oba je neutáhnete, děvče taky nevypadá nejlíp."
Stein začal slézat dolů. Strom povážlivě praskal, ale držel. Kapitán přelomil několik větví, pak se dostal mezi listí a bylo lépe. Najednou něco cvaklo. Nebo spíš klaplo. Pak se ozvalo křupnutí, cinknutí a strom se zachvěl.
"Skočte, pane!" vykřikl Jaroš.
Kapitán se vrhl do listí na zemi.
Naposledy něco klaplo a strom se skácel.

Má toho dost!
Ten poslední měsíc je jak posledlej.
Každej den ponocovat do půlnoci.
V noci vstávat, jestli třeba něco… žeby? Už, zase? A ještě to zkusí jednou?
Žena se ho ptá, jestli je to normální.
Jestli by se třeba neměl… léčit.
Léčit? Vždyť takových zná… spousty!
Ponocujou každej den, v noci vstávaj… jestli třeba… už?
Čekaj na to samý.
Je to prostě věc, na kterou asi člověk musí zestárnout… asi by tomu neměl říkat uzrát.
Tak dneska naposledy a pak bude mít snad nějakej čas pokoj.
Už je to tu!
Oklepnul poslední kapku do kalhot nemocničního pyžama.
Pitomá prostata.

Nepočatí synové, sejměte poslední klapky z uší! Všechny obliny, vlny, zákoutí táhnou do objetí, v němž prostor divů divoucích: je-li v hloubce krajiny schopnost dávat. Není-li, jste navěky obráni o jedinou, protože skutečnou metafyziku.
Počatelní vnuci, oslňující krása neznačí zlé srdce, ale zkoušce vystavené: slintající rodiče, o přízeň se rvoucí kamarádky i mužští protínači cest pokřivují vnímání světa, neučí vděku a úžasu, ale já jako cíli a středu všeho. Jistě, fyzická ošklivost nezaručuje dobrotivost, pulsující krev otravuje závist, ale vytažena ze svého ponížení dokáže vracet, vzpínat se k ty a prozářit se půvabem, o kterém se zlatovlasým mizerům ani nezdá!

Olena si upraví šálu. Studený klid střídá studený vítr a Grébovka je ponurá. Nikdy by ji nenapadlo, že takové místo najde uprostřed města. Páchnoucí halda, rozbitá kašna, pokřivený plot, vyhořelá grotta. Ideální místo na rande.
Šimon šplhá na obrubu kašny.
„Není na koupání poněkud zima?“ nadhodí Olena se smíchem.
„Nespadnu.“
Šimon se narovná, udělá dva roky a pod nohou mu povolí kus kamene. Zmizí za obrubou.
Olena se nahne přes okraj. "Jsi vcelku?" zeptá se polekaně.
"Nic se mi nestalo."
Žádný pocit déja vu. Žádné nečekané vzpomínky. Jen nejasně nepříjemný pocit.
"Pojď pryč," řekne Šimonovi.
Branka za nimi mokře zaklapne.

Risa slid into the helicopter right behind the extraction team.
Do what they do. Sit down, buckle up, take headphones.
The heli lifted off in a heartbeat.
Then she finally looked around, and saw Thorne. Beaten up, bleeding, looking terrible.
„I‘m sorry... I couldn’t get you out sooner,“ she said.
„Don’t be stupid,“ he growled.
„Is... Lioness alright?“
A hard stare that almost made her flinch. Then he took his headphones off.
„It still could be worse, ye know?“ Tiger said. „They could have gotten you both.“
Oh, could they?
She shivered deep inside.
She was done with this business.

Prásk!
A ještě jednou. Lustr se otřásl.
Odporný chlap! Děsí. Hrozí. A maminka nehne ani prstem.
Klap
Časné ráno. Ať žije královna. Poprvé ve vlastním pokoji.
Klap. Klap klap klap.
Podpatky na naleštěných parketách. Tak krásně!
Buch. Buch buch buch!
Tíha koruny buší na dveře. Láme se svět.
Klap.
Zavřela maminku venku.
Klap.
Zavřela se s ním uvnitř.
Klap.
Všehno zapadlo na své místo.
Prásk.
Jen ta kulka ne, ta patřila jí. Ach dobrý Bože, neber si ho!
Klap.
Tichá radost nové rodiny.
Klap.
Poslala svou šedou oporu pryč.
Klap.
Přirazili stůl. Je to naposled, co dějiny pohnuly jejím světem?

Poslední klapkou pane
Vědomí neustane
Stále to ještě tají
Nevím kam odlétají
Když barevně mdlá
Rozevřou křídla
Naše sympatie
Když náš rozum tyje
Ze všech vědomostí
Polámeš si kosti
Zbytečně nás varuje
Když na vojnu rukuje
Naše pýcha
Co jed míchá
To je anarchie
Kostelní věž bije
Rychle na poplach
Protože máš strach
Do srdce trn zabodne
Jak tma do běloby dne
Myšlenka jako kopí
Žerty si stále tropí
Ponocný noc odpískal
V hlavě zůstal tmavý kal
Měsíc zakryl oblohu
Já ti pomoc nemohu
Somnambul stále bloudí
Na hvězdách štěstí loudí
Pro tebe moje zlatá
Chce od nich záblesk zlata

Bulánci poskakovali po polštářcích mlhoviny.
Hráli si na koníčky v louce plné pampelišek, na velbloudy jdoucí Saharou.
Stavěli sněhuláky z mlhovinových obláčků a koulovali se mlhovinovými koulemi.
"Ty máš ale krásný svět." volali na mě, když jsem usedala mezi ně.
"Ale řekni nám. Kdo je to s tebou?"
Ohlédla jsem se zpět.
Na polštáři v mé posteli vedle mne ležel náš kocourek. Malý černý Zachi - Zachary Quinto Spock, jak zní celé jeho jméno.
Od chvíle, kdy jsem se vrátila z nemocnice lehával každou noc vedle mne a vrněl, kdykoliv jsem se pohnula.
Můj malý strážce.
Tehdy jsem viděla Bulánky naposledy.