DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Šel a k jeho uším nedoléhalo nic jiného než šustění trávy pod nohama, šveholení listů, zpěv ptáků ve větvích, bzukot much a skřehotání žab v nedalekém močálu. V takovémhle tichu bylo cestování hned jiné, skoro až příjemné.
Vždy měl rád svůj klid, ale teprve po mukách uplynulých několika dní na cestě dokázal plně ocenit ten dar, jakým je obyčejné ticho. Tím spíš, že přišel jako na zavolanou. Nechybělo totiž mnoho a neustálé žvanění jeho nevítaného společníka, který mluvil dokonce i ze spaní, by ho přivedlo k šílenství.
Budiž věčná chvála té lepkavé rosnatce, kterou se ten otravný osel rozhodl ochutnat.

To klidné sobotní ráno voněl vzduch sluncem a jarem. Děti dováděly venku, z otevřených oken kuchyní zavoněl oběd, z každé domácnosti jiný. Někteří tatínci si jdou se džbánkem pro točené.
Vnímavý pozorovatel však slyší, že ptáčci cvrlikají nějak jinak, silný jarní vzduch pomalu těžkne, slunce nezáří tak jasně. Něco se děje, nikdo však netuší co.
Večer obyvatelé západních a jižních Čech ladí na svých televizorech jako obvykle rakouské a západoněmecké zprávy. Nechce se jim věřit tomu, co se dovídají. Druhý den letí ta neuvěřitelná zvěst o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu od úst k ústům.
Československá televize a rozhlas mlčí.

Ve zpovědnici místo oltáře trnový trůn, tvrdá lavice, z níž není úniku, chtějí po tobě, velebný otče, vesmírnou mírnost, velehorskou horlivost, upíří přísnost a nade vším soudem všímavý soucit, nepomiň, věčnému učení věrný, jediné písmenko ni jediné čárky Zákona aniž bys, prostředníče Kříže, sám sebe povýšil nad hříšníka.
A ticho po pěšině, ať slyšíš cokoli.
„Vždycky jsem si představoval,“ přistupuje starší k sedátku, „že kněz za mřížkou sedí na latríně, aby mohl všechny ty sračky, co do něj hustíme, poslat rovnou pod zem.“
Všechny naše hříchy svrhni do mořských propastí, parafrázuji v duchu proroka Micheáše, ale bratři u prozaičtějších obrazů.

Nebyla zamilovaná. Ale ráda ji měla po svém boku.
V kuchyni potkala Terezu. Byla zrzavá a pihatá. Jak se ukázalo, tak úplně všude.
Nedosažitelná grófka a usměvavá služebná. V jistých ohledech se nedaly poměřit, v jiných zcela jistě ano. A ona v tu chvíli hledala jen trochu radosti ze života.
Uprostřed noci je viděly oči té třetí. Měla hlídat všechny stíny.
Druhý den nad ránem hraběnka odjela. Zmizela jí na dlouhé čtyři roky.
Pak Nora vstoupila do jedné vídeňské kavárny. Karoline vypadala jako nádherná socha vzdorující hltavým zubům času. Když ji míjela, z překvapeného výrazu vykřesala lišácký úsměv.
Ticho pominulo.

Lidé toho pořád namluví o věčném hluku a šumu, a jak by si rádi užili ticho. Z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že opravdové ticho může být sakra nepříjemné.
Bezdozvuková komora je zajímavá věc. Slouží k testování mikrofonů, reproduktorů, a podobných zařízení, a její obložené stěny (i podlaha a strop) pohlcují veškerý zvuk. Pokud jste uvnitř a mlčíte, neslyšíte nic. Prvních pár chvil. Pak uslyšíte jemný šum, svou krev, proudící tepnami, a možná i neznatelný pískot, což jsou údajně projevy nervového systému.
Já onehdy na ČVUT v mrtvé komoře strávil pár minut, a nakonec jsem z ní vylezl velice rád.

„Nechci být proslulý jako násilník,“ řekl si Patricio jednoho dne sebeupřímně, „ale jsem nezřízeně ctižádostivý a bez svých deseti minut slávy, ať nežeru, i pět skousnu, prostě nemohu žít!“
Vlastníma rukama postavil kostel, nic, ani zmínka.
„Chce to něco velkolepějšího,“ usoudil.
Moře do země mezi horami natahal, žádné vrty, poctivě s putnou na zádech.
Všem putna, koupají se, aniž poděkují.
Kdejakého diktátora a štváče obrátil, bez odezvy, dokud se neválčí, mír nikoho nezajímá.
„Věda, ty troubo,“ ťukl se do čela, zahloubal, lék na rakovinu objevil.
Ani kotěhůlskému občasníku nestál za zmínku.
Když umíral, vyhlížel pointu.
Ani té se mu nedostalo.

Byla jednou jedna tichá pěšina. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní lítala echa tam a zpátky.
Po té pěšině šlo ticho. Tedy, pro ucho lidské. Pro ucho netopýří po ní hlučně našlapoval šťavnatý brouk.
Pak po pěšině tiše šla okřídlená smrt a nevysílala žádná echa.
On totiž hmyz slyší. Pro ně jsou echa jako sirény. Poplach. Blíží se hlučná okřídlená smrt. Zdrhat! A tak netopýři šeptají a pečlivě poslouchají. Evoluce jim dala velká roztomilá chlupatá ouška.
Okřídlená smrt tedy mlčela, poslouchala a tiše našlapovala, a nakonec skočila a zaútočila.
Na netopýra nedůstojné a neelegantní, ale funguje to.

Když se necháte chytit čaroději, dříve nebo později vás zlomí. Zbývá souhlasit, neprovokovat, nebojovat. Nepít nic podezřelého. Dostat se pryč živí a odepsaní. Militia pro vás nesmí hnout prstem.
Olena se opatrně posadí a opře lokty o stůl. „Jak dlouho jsem tady?“
„Jednatřicet hodin,“ odpoví Vrbenský. Připravuje kávu. Pečlivě. Zády k Oleně.
„Hledají mě.“
Vrbenský jí přisune kávu. „Nehledají. Neposlali vám právníka.“
Nevědí, že je naživu, nebo nevědí, že se prozradila?
„Není to otrávené.“
Káva je správně hořká. „Najdou mě. Nemůžu mluvit.“
„Bojíte se jich? Proto zůstáváte?“
„Nemůžu odejít,“ odpoví bez váhání. Mnoho důvodů.
„Ale můžete,“ řekne Vrbenský. „Můžete cokoliv.“

Jakoby ženu někdo zhypnotizoval, když se zastavila a strnulou ji uložil na zem v krajině bez jakékoliv vegetace. Fialové pramínky vlasů plynule navazují na pruhy šatů, které má na sobě.
Temnota noci bledne před ebenovou kůži cikánky. Vypadá to, že nás pozvala do svého snu.
Toporná paže stále třímá hůl. Loket spáčky trčí do vzduchu, jakoby se povědomě bránila lvu, který ji očichává. Podél těla leží loutna, odrážející jas luny. Vedle ní je trochu pokřivená váza, jako vědomí zkreslené snem.
Oblohu od země oddělují mlžné hory. Z obrazu přímo čiší ticho. Působí klidně, bez vzruchů a vábí psychology k výkladu.

Když Leona v průběhu plesu potratila, rozhostilo se všude okolo ticho. Nikdo netušil, co říct, jak se zachovat. Ačkoliv Creagan a Michael na sebe byli naštvaní, teď je oba tížilo, co se přihodilo. Oba dva čekali, až jim léčitel přijde říct, jak to vypadá.
"Bude máma v pořádku? Co když umře? Nechci přijít o mámu," začal najednou šílet Michael.
"Doufám, že bude. Jen bude potřebovat čas a pochopení," odpověděl mu Creagan.
"Myslíš, že se tak stalo kvůli mě, že jsem Vás neposlechnul?"
"Mišáčku, ty za to nemůžeš. Nevím, proč se jí to děje. Asi draci nechtějí, abychom spolu měli dítě."