DMD č. 22. pro 22. 4. 2018. Téma: Ticho po pěšině

Je těžké uvěřit, že mě to taky potkalo. Cítím se být na odpis. Už před lety můj kalendář začaly pomalu zaplňovat data naplánovaných lékařských prohlídek. Pár kámošů umřelo na infarkt nebo na rakovinu, ale já jsem si připadal docela mladý a netknutý časem.
Opravdová rána přišla před rokem, když se mi na hlavě začala objevovat malá (ale stále rostoucí) lysina na hlavě. Manželka mě na ni upozornila se smíchem, ale ve mně by se tehdy krve nedořezal… Dál už to znáte. Méně vlasů, více čnějící lebky. Už žádné hřebeny, žádná bujará kštice. Sbohem, má milá vyholená pěšinko, dnes pohlcena pleší.

"No tak, vy dva! Jak to bylo?" král Hyacint se snaží dostat z Jeníka a Mařenky odpověď.
Ticho po pěšině.
"Musím OPRAVDU na vás zavolat čaroděje Viga?" řekl již trochu znechuceně král.
Mařenka vytřeštila oči, skousla si spodní ret, žďuchla loktem silně do vedle stojícího Jeníka a začala nabírat k pláči. Ten jen protočil očima a povzdechl si.
"My se teda přiznáváme! Že jo, Mařenko? Ale, jak jsme mohli vědět, že ten princ se zrovinka objeví, když my experimentujeme, jestli Šípková Růženka spí opravdu tvrdě?"
"Myslíš pomocí té veškeré havěti? A kdo ji teď probudí? Když princ vzal roha? Ty?"

„Táta bude ředitel,“ chlubí se Megan.
Teddy vytřeštěně kouká. „Teta Minerva odchází do důchodu?“
„Jo,“ vážně kývá holčička. „Ale ještě to neví ani táta. Tak to nikomu neřikej.“
„A odkud to víš ty?“
Megan se uchichtne. „Teta Minnie si povídala s tetou Pomonou. Ve skleníku. Nevšimly si, že tam zkoumám mrňavý ďáblovo osidlo.“
Teddy protočí oči. Ďáblovo osidlo. Celá Megan. Jak je možné, že té holce všechno projde?
O pár dní později neodolá. Ve vzácné chvíli, kdy je Megan u Hermioniných rodičů a on zas pro jednou vaří lektvary jen se Severusem, se zeptá: „Severusi, je pravda, že budeš ředitelem?“

Vzbudil se. Něco tu bylo divné. Vstal a šel do kuchyně. V ní byla máma. Podívala se na něj a usmála se. Otevřela ústa, jako by chtěla promluvit, ale žádný zvuk se neozval. Teprve teď pochopil, co se mu ráno nezdálo. Nebylo totiž slyšet vůbec nic. Udělal si tedy snídani a šel do školy. A zase tu bylo úplné ticho. Žádné křičení kluků, prostě vůbec nic. Při hodině také ne. Jako by všichni otevírali pusy na prázdno a přesto jako by si rozuměli. „Copak všichni oněměli?!“ pomyslel si. Pak však pochopil tu strašnou věc. Oni neoněměli, on byl zkrátka hluchý!

Nebyl to den z nejveselejších, když ho zase jednou pro jistotu sebrali. Člověk by řekl, že už si na to zvykne, ale pořád ho to dopalovalo. Jedna věc ho ovšem přece jen při příjezdu překvapila. Kdyby žili v normální zemi, možná by se dokonce trochu urazil, protože vždy, když přijížděl on, ticho po pěšině, nikdo ho nevítal. Teď se jen pobaveně ušklíbl a v duchu krátce zasmál. Nad branou ruzyňské věznice byl velkými a čitelnými písmeny vyveden nápis: „Vítáme delegáty XVII. sjezdu KSČ!“
Člověk, co to tam napsal, byl buď neskutečně odvážný, nebo neskutečně blbý. Osobně hádal spíš to druhé.

Tentokrát Severusovo střetnutí se Záškodníky neskončilo zdaleka tak nevinně jako dřív.
Roztržený hábit, zakrvácený přeražený nos…
Vše samozřejmě řádně spraveno a ošetřeno, ale zadostiučinění žádné a rány na duši podebrané křivdou pálí dál.
„… bohužel, chlapče, viníci spadají do kompetence ředitelky nebelvírské koleje, nemohu v té záležitosti nic udělat…“
„… je to tvrzení proti tvrzení…“
„… kluci se občas zkrátka poperou…“
Severus se krčí jako spráskaný pes.
Uteč nebo zaútoč, jinou cestu nevidí.
Dokud…
„Teď toho mám právě dost!“ Zmijozelský prefekt ho popadne za rukáv, vleče do ředitelny.
Překvapené vzhlédnutí. „Luciusi? Děje se něco?“
„Ano. Pokud nezakročíte, podám na vás stížnost školské radě.“
***

Křupání sněhu pod porážkami bot je jediný zvuk, který je kolem slyšet. Nemělo by být překvapivé, natož znepokojivé. Monstra jsou znepokojivá. Ne městečko pokryté bílou peřinou. Ať se ale vydáš po pěšině kamkoli, narážíš na nepřirozený poklid. Knihovna je prázdná, stejně tak i obchod. Ale aspoň se tu dá nakoupit za pět prstů. Za deset, když zasuneš nůž. Jenže kdo by to dělal. Netvoři tu pořád můžou obcházet a čekat.
Na recepci hotelu zůstalo králičí dítě, ale ukáže se, že to je jenom figurína. Z roztrženého trička se vyřine vata.
Na vánočním stromku na náměstí najdeš vzkaz: „Pro tebe nic.“

Jindřich pomalu procházel prázdným náměstím. Zatočil do Palackého ulice a spatřil Šťáhlavskou bránu. Musel se nutit, aby se k ní nerozběhl. Těch pár metrů pro něj byla najednou nepřekonatelná dálka.
Když konečně došel k bráně, zjistil, že je zamčená. Jindřich netušil, co by měl dělat. Scházela mu Janova inteligence a Salixin vnitřní klid. Rezignovaně si sedl na zem a rozhodl se počkat. Určitě se někdo objeví a předá mu poslední klíč. Seděl přes hodinu. Pozoroval slunce zapadat. Ale nikdo nepřicházel.
No tak, pomyslel si naštvaně. Přestaň si se mnou hrát a prostě mi ten klíč dej, oslovil v duchu Město.

Olympa listovala novinami. Pozorně pročetla Denního věštce, Jinotaj i Magazín kouzelnických paní a dívek. Pak sáhla po obou francouzských denících a společenském týdeníku. Nakonec se spokojeně usmála.
„Hagrride, drrahoušku, ty jsi mi udělal takovou rradost!“
„To já dělám porád, ne? Tak nevim, co to mohlo bejt tentokrát. Cos našla v těch novinách?“
„Nic. Absolutně nic.“
„Eee???“
„O tom, že chystáme malou utajenou svatbu, tam nepíšou vůbec nic. Nikomu jsi to neprrozrradil!
„Jo todle. Dyť já přeci vim, že to nesmim nikde řikat. Ví to enom madam Malkinová. A tý sem slíbil, že dyž to někomu práskne, přídem s Drápem zas.“

Hlavní voj postupoval několik dní do hloubi Drakheru.
Po nepřátelích jakoby se zem slehla.
Sporadické zprávy z Nerigské i Khara-Thorwalisské fronty hlásily tuhé boje.
Zdálo se, že nepřítel nemá dost sil.
Pak přišlo volání o pomoc od generála Weridona. Jeho šik padl do léčky, obklíčili je a jsou drceni ohromnou přesilou. Navíc se tam objevil Nemrtvý král Kambion.
Díky předchozímu rychlému postupu není šance dostat se k nim dříve jak za pět dní.
To i posily z hraničních postavení se k nim dostanou dříve.
Generál Weridon padl během prvního dne.
Baron Rogoněv se statečně bránil další tři dny.
Nepřežil nikdo.