Severská mytologie

Těla byla všude. Mezi trsy trávy vyrážely kostnaté pařáty následované dlouhými kostmi s kusy shnilého masa prožraného červy. Vyschlé hlasivky šeptaly a kvílely, šlachy vrzaly a praskaly.
Kam až oko dohlédlo, dávno mrtví válečníci se hrabali z hrobů.
Tak tohle se krutě nepovedlo.
“Parádní průser, brácha,” poznamenal Thor a cvičně se rozmachoval kladivem. “Za mých mladých let se oživovací kouzla zkoušely jenom na veverkách.”
“Jsi mladší než já,” odpověděl jsem a vytasil dýku. Zetlelá armáda už byla téměř u nás. Smrad hniloby zvedal žaludek.
“Tak pomůžeš mi nebo ne?”
Thor se zašklebil způsobem, který se mi vůbec nelíbil.
“S radostí.”

“Můžu se tě na něco zeptat?” je ta nejhorší otázka na světě. Zvlášť když jí položí můj jednoduchý bratr.
“Právě ses zeptal,” odseknu.
Thor si chvilku rovná v hlavě kolečka, a pak vyhrkne:
“Loki, jaký to… bylo?”
“Jaký bylo co?”
“No… však víš…”
“Nevím. Co myslíš? Dnešní ráno? Včerejší večeři?”
Samozřejmě vím, co se probírá na chodbách paláce. Asgarďané, zvědaví jako stádo opic.
Vadí mi ta pozornost?
Ale ne.
Potíž je ta, že si téměř nic nepamatuju. Byl to tenkrát ve stáji dost divokej večírek.
“Bratře můj nevlastní,” přátelsky poplácám Thora po rameni. “Proč se prostě nezeptáš rovnou toho koně?”

Do zkázy bohů, álfů, trpaslíků, obrů i lidstva (výčet jde samozřejmě dál, ale přece jen nezbývá mnoho času na kompletní přehled, tudíž přecházíme k neságovitým zkratkám) se nejde vrhat bez rozmyslu. Ódin naštěstí věnoval věky přípravě bojové strategie.

Zatímco v dálce zní varovné troubení a řev prvních nestvůr, které vyrazily do boje s předstihem (známe tyhle typy), Ódin si ještě najde čas k poslední poradě s odťatou, leč stále vitální hlavou moudrého Mímiho. Tu poněkud znesnadňují otřesy, při nichž se Mímiho hlava pokaždé skulí do Studnice osudu.

Loki s tím svým zemětřesením dokáže narušit kolektiv i ve své nepřítomnosti.

Typické.

Kap.
Kap.

Ten zvuk by jednoho dohnal k šílenství.
A to je začátek.

“Loki?”
“Ano, zlato?”
“Miska je skoro plná.”
“Už?”

Čas běží jinak, když ho odměřují kapky hadího jedu.

“Budu jí muset vylít. Připravený?”
“Vůbec. Udělej to.”

Kap.

Slyším, jak Sigyn vzdychne. Má krásná, milovaná žena, která nikdy neudělala nic špatného. Nemá tu být. Patří do královského paláce, kde by měla veselá tančit, pít a bláznivě plést hlavy Odinovým synům a dcerám.

Kap.

“Bude to jen chvilka,” zašeptá. A pak jí vidím utíkat s miskou ke skále, aby ji vylila.
Sigyn je rychlá.
Ale ne dost.

Zavřu oči.

Kap.

Sešli jsme se s bratrem u večeře.
Já chtěl jíst, on vychovávat. Úplný Všeotec.
“Tvoje kouzla, Loki,” huhlal Thor s plnou pusou. “K čemu jsou?”
“Kouzla musí k něčemu být?”
“Všechno by mělo mít smysl.”
“Když to říkáš...”
Thor se dál cpal.
“Dobrá, bratříčku,” řekl jsem. “Tímto všechna kouzla ruším.”
Thor zůstal koukat s otevřenou pusou. Kouzlo zmizelo, a on teď třímal v ruce namísto skopové kýty - okousanou nohu od židle.
“Jak... co...?”
“Jen malé kouzlo, bratře.”
“PROČ JSI TO UDĚLAL??”
Pokrčil jsem rameny. “Pro pobavení. Svoje.”

Nikdo nemůže říct, že moje kouzla nemají smysl. Pro mě ho mají vždy.

Když se hříbátko narodilo, nevěděl jsem co s ním a tak jsem ho daroval Všeotci.
“Kuk na dědečka,” řekl jsem hříbátku, zatímco Všeotec se dusil sleděm, který měl k obědu.
Hříbátko zastříhalo ušima a osm jeho kopýtek se zvonivě rozeběhlo Valaskjalfem.
“Bohové.” Čelo Všeotce se zachmuřilo. Hříbátko očmuchávalo Všeotcův trůn.
“Hele, nežer tu židli!”zavolal jsem.
Všeotec vsedě vyprskl sledě.
“Loki, okamžitě si to... dítě... hříbě... odveď!” zahřímal.
Já však už byl ve dveřích.
“I kdepak, otče,” zavolal jsem přes rameno. “Byl bych příšerná matka! Dítě je dar, tak ber, dokud dávám! Hlavně ať má dostatek sena, a nezapomeň pravidelně hřebelcovat!”