Severská mytologie

Letos jsem našla dva žhavé kandidáty na post "to nejlepší, co jsem napsala". Dlouho jsem váhala, protože na Soumrak bohů jsem zcela nekriticky hrdá a Píseň o Nibelunzích je skvělá věc. Ale když jsem si je pročítala znovu, rozhodla jsem se, že nakonec asi vyhrál následující text. Už jenom proto, že jsem měla opravdovou radost, že se mi na Poslední petrklíč podařilo napsat něco takového. Děkuji všem za milé komentáře.
Fandom: Severská mytologie
Téma: Poslední petrklíč
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

Jeden, ten obrovský, se šedou srstí, byl uvězněný na ostrůvku z temné lávy, druhý, skoro černý, nepokojně pobíhal po bílých pláních.
Šedivec kdysi znal muže, co se ho nebál. Šedivec na něj byl hrdý. Pak ho muž zradil. Žádný div, byl to přece bůh.
Šedivec mu ukousl ruku.
Tmavý sledoval ženu, co šla jeho územím a k hrudi si tiskla misku. Všimla si ho a zastavila se. Přiblížil se až k ní. Nebála se. Když k němu natáhla ruku, zavrčel, ale nekousl.
„Váli,“ řekla a on se dal na útěk.
Občas slýchali vytí toho druhého. „Poběžíme, bratříčku.“
„Spolu.“
„Už brzy.“

Letos se mi v té severské mytologii nějak zalíbilo.
Bohyně Milovaná plakala. Její manžel odešel, vytratil se z tohoto i jiných světů.
Utěšovali ji bohové, obři i skřítci.
Kočky svěsily uši a lísaly se Bohyni k nohám.
Tisíce čarodějek pocítily smutek své paní.
Poprvé za dlouhá léta pozbyly vědmy dar předpovídání.
Všechny vlaštovky padly v jednom okamžiku na zem a jaro, které nesly na svých křídlech, se ztratilo.
Jen hledači pokladů sledovali deštivou oblohu s nadšením. Těšili se na zlato a jantar, které se hned po východu slunce objeví.
Chamtivci však nedošli svého štěstí. V místech, kam dopadaly slzy Bohyně, vyrůstaly drobné zlaté květy.
Doposud ještě nevyrostl ten poslední.

O Glorio, děkuji za inspiraci, kterouž jsem opět našla na místech nečekaných.
Krev. Bila do spánků. Znamenala vztek. Vztek proti její vůli. Vztek ze sňatku, který nechtěla, s mužem, jehož nikdy nespatřila.
Krev. Bušila srdcem. Znamenala strach. Strach z neznámého světa za hranicemi rodného domu. Ale pryč musela. Pryč k moři, pryč k vlnám.
Krev. Tekla proudem. Znamenala smrt. Smrt nutnou k vlastnímu přežití. To její ruce ji rozsévaly na pirátské lodi, jež se stala postrachem Severu.
Krev. Vykouzlila ruměnec na tváři. Znamenala lásku. Lásku k muži, jehož prve odmítla. Lásku k princi, kterého vysvobodila.
Krev. Kolovala v žilách jejich potomků. Znamenala život. Život, který svým dětem darovala ona – Awilda, královna dánská.

Inspirováno básní Heinricha Heineho.
Mysl trápí v duši temný splín, vzpomínám na tiché kraje, které hladil mocný Rýn. Vlna s vlnou si tam hrála, ostře řezal skalní klín. Mnoho let už od té doby, však duši halí pocit dávných vin.
Dávno, poutníka jsem vezl v ty vlny Rýna zrádné, varoval jsem jeho zrak. „Nesmíš nikdy, mládče sličný, pohled ku obzoru vznést. Tam na vrcholku skály ostré, kde se slunce s zemí stýká, za soumraku nymfa zlatá zpěvem sličným pocity tvé zviklá. Sladkost její tvého skonu předzvěst však!“
Ráno, nad Rýnem se mlžný opar vznes. Na zádech mrtvý jinoch leží. A nad ním – krásná Lorelei.

Osudu zjevenému věštbou nelze uniknout, to je známá věc. Když například jakási vědma prohlásila, že ta holčička se značně problematickou pokožkou bude jednou hrozbou pro Ásgard, holčička skončila v podsvětí jako bohyně mrtvých Hel.
Věštba také hovořila o tom, že postaví loď z nehtů nebožtíků Naglfar, a tak se Hel věrna severské osudovosti stala největší světovou odběratelkou sad pro manikúru.
Na Helin pokyn zahalil kýly, pancíře a přistávací plošiny Naglfaru 2, 3, 4... neproniknutelný opar.
Bohové určitě vyšlou do podsvětí posla s prosbou o propuštění Baldra. Měli by vidět, že Hel proroctví důsledně naplňuje.
Jen nemusí vědět, jak moc důsledně.

Byl krásný den a Loki by udělal cokoliv, aby to tak zůstalo. Se svou někdejší družkou v patách to ale neviděl vůbec dobře. Možná se měl přeci jen ukázat, když mu napsala o tom dítěti.
Náhle se ocitl ve slepé soutěsce.
„Podělanej Jotunheim, jedinej kámen tu neleží na správným místě!“ pomyslel si. Pohlédl na oblohu. Jasně, přeměna by mohla... Něžné obří ruce ho objaly v drtivém sevření.
„Ty tak spěcháš, že bys mě málem přehlídl,“ pošeptala mu Angrboda do ouška, až mu v něm zahvízdalo, „Koukni, kdo se nám narodil, celý po tobě.“
Zboku něco hrozivě zavrčelo. Loki naprosto nesouhlasil.