DMD č. 25. pro 25. 4. 2019. Téma: Jeden na všechny

„Vítej k mušketýrům, chlapče!“ postarší mušketýr přivítal mladíčka s jemným chmýřím na bradě.
„Je to velká čest, stanout po boku takových legend, jako jste vy,“ rekrut se uklonil trojici kolegů.
„Tady máš uniformu.“
„Červená? Já myslel, že mušketýři nosí modrou.“
„Speciální, pro tebe.“
***
„Je jich tam snad dvacet, co budeme dělat?“ ptal se nováček a klepala se mu kolena.
„Teď přijde řada na tebe a tvoji červenou uniformu,“ odpověděl první
„Jeden na všechny a všichni na jednoho!“ přidal se druhý.
„Směle do nich. My mezitím provedeme takový taktický manévr,“ dokončil třetí.
Sotva trojice zašla za roh, dala se do běhu.

Zastavil se na kraji jeskynního dómu. Opatrně se propletl mezi fantastickými útvary až k mělkému jezírku u stěny. Pod hladinou se ve světle pavouka leskl drobný olivín.
Něco bylo špatně, ale neměl čas nad tím přemýšlet. Ucítil poryv magického větru. Instinktivně uskočil za nejbližší vápencový balvan. Na místo, kde před chviličkou stál, dopadl ulomený krápník. Uskočil znovu a poslal proti soupeři několik uvolněných kamenů.
Protivník je odrazil a proudem magie srazil další krápníky. Dóm zasténal: brzy se zhroutí.
Z chodby na opačném konci se ozvaly kroky. Takže dorazila už i ona.
Zaklel. Nemůže bojovat proti oběma a zároveň držet strop.

Našel si práci ve vetešnictví na samé hranici Obrtlé ulice a jedné ze špinavějších částí mudlovského Londýna. S překvapením zjistil, že tamní mudlové vědí o kouzlení podezřele mnoho. Čas od času jim prodal něco prokletého, oni mu představili tajemství telefonu. Naučil se mít svou práci rád.
Vracel se s úzkostí, děti byly samy doma. Přemístil se na předzahrádku a chvíli stál přede dveřmi, jako by se bál vejít. Nezaslouží si je.
„Ginny, stůj!“ ozval se zevnitř Ronův hlas. Vyšel z pokoje? Po takové době? Pak zaslechl smích. Jeho nejmladší, nejrozbitější se smála.
„Děti, jsem doma!“ zavolal konečně a otevřel dveře.

"Zdirade, nepřecpávej se tou marmeládou!" peskuje synka Jenovéfa.
"Ano, v jídle musíme být střídmí," podpoří ji Pankrác. "V tvém věku jsem jednou byl na táboře, tam jsme pro celý oddíl, tedy patnáct kluků plus dva vedoucí, vyfasovali jeden talířek másla, k tomu jeden talířek džemu, o to jsme se museli spravedlivě podělit."
"To musel být drsný tábor," konstatuje Zdirad.
"Ano, tábor jako řemen," přisvědčí Pankrác. "Ale zocelilo mě to. Měl bys časem také něco takového zkusit."
"A tam jezdil každý?" ptá se Zdirad.
"Každý ne, ale patřilo to k dobrým mravům. Měkkýšů, kteří to vůbec nikdy nezkusili, bylo naprosté minimum."

„Myslím, že je to dobré,“ konstatovala Cosette a rozložila na stůl hotovou šálu. „Docela jednoduchý návod, moc pěkný vzor.“
„Mně se to nelíbí,“ nesdílela její nadšení Doramo.
Překvapeně na ni pohlédla.
„Nemyslím tvé háčkování, ale celkově princip. Překládáme z francouzského journalu, který československému časopisu soudružsky poskytl nějaký magazín z Moskvy. Otisknou to, nám zaplatí za překlad, ale Francouzům ani korunu. V podstatě je to krádež.“ Roky práce v advokacii nemohla zapřít.
Cosette se zamyslela. „Máš pravdu. Ale můžeme to přece pozměnit. Dokonce by šlo udělat víc typů té šály. A na všechny jeden návod. Tím původním se jen volně inspirujeme.“

A tak spolu byli...
Občas plamen můru ožehl, ale to můra byla vždy na vině.
"Já přece nechtěl! Musíš dávat víc pozor."
Někdy se můře zdálo, jako by zaslechla šelest křídel ve tmě, ale plamen jen zazářil víc a tma ztmavla.
"Máš slyšiny, jsem jen tvůj..."
A můra s důvěrou v plamen poletovala dál.

Až jednou ji sežehl víc, až spadla. A když se na zmrzačených křídlech pokusila vzlétnout zpět k vábení plamene, přes závoj bolesti vzhlédla...
A tam, ve tmě, se třepotaly další a další můry, každá oslněná světlem a žárem plamene, každá omámená stejnými sladkými slůvky o výjimečnosti...

Jsou všude! Na stole, v obchodě, v autobuse, ve škole. Že je nevidíte? Já ano! Řítí se na mě ze všech stran, každým okamžikem hrozí, že mě zavalí. Budete mě hledat, až se vratké komínky zachvějí, zřítí dolů a zabarikádují mě? Marné! Proti nim je všechno marné!
Přibývají každým dnem, hromadí se rychleji, než se s nimi zvládám vypořádat. Nemohu je zvládnout, ta přesila je tak veliká! A můj čas omezený.
Možná přesně takhle jednou umřu - zavalená, pohřbená pod obrovskou hromadou. Prohraju v boji, který jsem nikdy neměla šanci vyhrát.

Nikdy je nepřečtu všechny. Jeden čtenář na to zkrátka nestačí.

Nevím co jsem si myslel, vlastně jsem asi vůbec nemyslel. Nechal se jen vyprovokovat popichovaním kámošů, to že rodina neustále poukazuje na moji štíhlou linii asi taky nepomohlo, a tak se to stalo. Přihlásil jsem se do soutěže jedlíků.

Že to není dobrý nápad jsem si přítomně uvědomil v momentu, kdy jsem seděl na zadku a na stůl přede mnou položili hromadu buchet, tu největší co jsem snad kdy viděl, a já na to byl sám. Sám na všechny ty buchty, a uvědomil jsem si, že jsem fakt v hajzlu. A na druhý straně stolu se usmívají kluci s rodinnou...

"Přejdeme na Zulu 3."
"Rozumím kapitáne, měním přibližovací vektor... teď."
Honor Harringtonová seděla ve svém velitelském křesle a sledovala situační zákres na monitoru. Její bitevní křižník se řítil vstříc čtyřem těžkým křižníkům nepřítele. Právě změnil dráhu tak, aby je překřížil dřív, než budou moci zaútočit na orbitální zařízení okolo planety.
Rozhlédla se po svých lidech na velitelském můstku a pocítila hrdost. Věděli, že během dvou hodin nejspíš zemřou, věděl to každý v posádce, která čítala dva tisíce mužů a žen, ale plnili své povinnosti profesionálně a neochvějně.
Zemřou, ale pokud uspějí, zachrání desítky tisíc životů lidí, kteří na ně spoléhají.

„Vlčata teď půjdou ke mně!“ velím rozhodně a v dobré víře čekám, že se děti okamžitě nastoupí. „Zahrajeme si Nindžu!“
„O co, že mě nechytíš!“
Dva kluci se perou, holky běží směrem do silnice.
Nejmladší děvčátko mě tahá za rukáv a prosí: „Já bych chtěla pinguin party!“
Strhává se šišková bitva mezi několika vlčaty.
Totální chaos.
„Hej, vlčata sem! Teď!“ volám už trochu zoufale. Sahám si na krk a sevřu v dlani malý předmět. Jestli nepomůže tohle, tak už nic.
Po jednom dlouhém hvizdu všichni strnou a začnou se ke mně ploužit jako beránci. Aspoň ta píšťalka je mi oporou.