DMD č. 7. pro 7. 4. 2020. Téma: Kopr

Ryko Niman se zarazil, když ze dveří před ním vycouvala Viola Antares a rychlým pohybem za sebou zabouchla. Ze sklenice, kterou držela v ruce, vyšplíchla na podlahu ohavně páchnoucí tekutina.
„Co to je?“ zeptal se.
„Chtěla jsem jen pomoct,“ pokrčila rameny.
Ryko si povzdechl. „Co provedla? Omlouvám se za ni, je nevyspalá a podrážděná.“
„Dovedu si představit, jaký nápor je pro ni kojení dvojčat. Bylinkářka říkala, že tohle pomůže, aby měla víc mléka… Myslela jsem to dobře,“ povzdechla si s ublíženým podtónem.
Ryko přičichl ke sklenici.
„A zapomněla jsi, že Irena na světě nesnáší dvě věci – nevyžádanou pomoc a kopr.“

„Nikdy jsem nepotkal holku jako jsi ty,“ pronesl Brent ve chvíli, kdy se mu Risa svěřila s úmyslem odjet, aby poznala i jinou zemi než je Aldorma.
„Každá se chce hned vdávat a mít děti.“
„Nechápu, co na tom vidí. Já chci vidět svět. Kdybych byla chlap, tak mi vůbec nikdo nebrání, abych jela třeba tam, kde ses narodil,“ povzdechla si Risa.
„Rád tě představím své rodině. Ale plout samotná je pro ženu velmi nebezpečné. Proto mi prosím dovol, abych tě mohl doprovázet. Můžeme cestou obchodovat s koprem a kořením , a tím si vydělat na celé naše cestování,“ navrhl Brent.

Přijel sem v lednu devatenáctého roku. A kdyby měl být upřímný, řekl by, že je tu univerzita, knihovna a hospody.
Jeden z hostinců si obzvlášť zamiloval. Stál na půli cesty mezi knihovnou a jeho bytem a dobře tu vařili. Takže tu sedával, jedl soljanku, popíjel něco, co možná nebyl alkohol, a učil se.
Vydrželo mu to asi dva roky. Potom usoudil, že už má dost soudruhů i nejlevnější polévky široko daleko, a místo učení začal hledat kudy odsud.
Skončilo to emigrací do Polska. Kromě dvou let na univerzitě si z Rostova na Donu odnesl doživotní nenávist k polévkám a kopru.

Já vám povím, to je ale zvláštní doba. Konečně se mi plní sny.
Má sova se probrala a do nocí vymýšlí, co by ještě a jak by to a tamto a pak vesele do deváté vyspává.
Však taky, kdo by vstával před pátou, když máme ten čas domácí opice (rozuměj home office).
Jen, kdyby se o slovo nehlásila taky liška prokrastinace, prý si konečně mohu užívat flákárnu:

K - kultivovaně
O - oduševnělý
P - pracovní
R - režim

Abych se snad tím vším počítačovým vymýšlením a úkolů upravováním a opravováním nezbláznila, půjdu se hrabat v záhoně.
Do mělkého řádku hrstku semínek. Na koprovku.

Když odchází Tichá, doufá Musilka, že Bětku předběhne. Chce ji odstrčit, ale není kam. Bětka se nedá: „My jsme přišli společně s paní Pokornou, že?“ dovolává se u ní zastání.
„Pravda,“ neochotně přikývne žena v zástěře a šátku.
Musilová za trest šťouchá Bětku do zad, dokud se neotočí. „Já za to nemohu, to lidi se tlačí,“ ječivě se brání sousedka obviněná pouhým pohledem. Na rozhořčené rozhození rukou nemá prostor.

Před polednem konečně přišli na řadu.

Cestou domů Vašek naštvaně supí: „Celé dopoledne v kopru. Byl jsem s tebou úplně zbytečně.“ Zlostně nakopne kámen. „Sůl a kolínka bys klidně unesla sama.“

Mirek se vřítil do kanceláře. I kdyby Tomáš s Jirkou nezaslechli třísknutí dveří, z nasupeného pohledu by pochopili, že se něco děje.

„Ještě jednou! Ještě jednou mi ten zmetek řekne, ať zvážím cestu za Orákulem a vyžádání si nového kožoměnce, tak přísahám, že mu uvařím koprovku!“ vyprskl, nalil si panáka vodky a kopl ho do sebe.

„Za prvý, je pracovní doba,“ podotkl Jirka. „Za druhý, vůbec neumíš vařit. A za třetí, říďa je alergickej na kopr.“

„Vždyť říkám. Uvařím toho pár litrů a budu nad ním stát, dokud to všechno nesežere. Bude to dlouhá a nechutná smrt,“ usmál se Mirek.

Na tohle jsem už stará, napadlo Gormlaith, když se přístav začal vzdalovat. Myrael ji nechala odplout bez všetečných otázek, koneckonců to nebylo poprvé, co se Gormlaith vydala na Ostrov Tkadlen.
Někdo z námořníků otevřel sklenici nakládaných ryb. Gormlaith nakrčila nos, když ucítila ocet a kopr. Kopr vždycky nesnášela, i jako bylinkářka se mu vyhýbala, kdykoliv mohla. Teď měla nepříjemné podezření, že během několikadenní plavby budou nakládané ryby hlavním položkou na jídelníčku.
Jak se vzdalovali od pobřeží, loď se kymácela čím dál víc. Gormlaith si opřela hlavu o dřevěný bok lodi a povzdechla si. Na tohle jsem vážně už moc stará.

Kruege byl rád, když nechali kostel za zády a vyrazili cestou k Midsgardu. Jako vždy při pochodu, měl hlad a zaháněl ho jezením syrové cibule. A samozřejmě díky tomu i upuštěním větrů. Po dvou dnech cesty v neustálém smradu to už Maller nevydržel.

„Buď dobrovolně tohle vypiješ, nebo ti to naleju do chřtánu!“ podal mu horký nápoj.

„Co to je?“ zeptal se opatrně Kruege.

„Odvar z kopru. To tě nezabije,“ odpověděl klidně Maller a Kruege se napil.

„Zajímavé je, že pomáhá i tvorbě mléka při kojení,“ dodal Hora.

Kruege znechuceně vše vyprskl. „Seru vám na to. Já nikoho kojit nebudu.“

Kterak sobě připravit zdravou snídani či svačinku, na které si pochutnáte, ale neztloustnete.

Potřebujete:

1 zralý banán
Několik lžic jemných ovesných vloček (můžete je před tím namočit, klidně na noc, ale není to nutné)
1 vejce (varování: ne z klecového chovu! Přečtěte si Lejdynčino drabble!)

Banán rozmačkáte vidličkou s vločkami a vejci na těstíčko. Pak usmažíte na pánvi, buď suché, nebo potřené trochou oleje, nejlépe kokosového.
Vzniknuvší placku ozdobíte čerstvým ovocem, řeckým jogurtem nebo skyrem, mandlemi, kvalitní čokoládou, datlovým sirupem nebo čímkoliv jiným, co máte rádi.
Samozřejmě můžete celé výsledné dílo také hustě posypat koprem.
Ale k žrádlu to nebude!