Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Heleď, fakt mi nemusíš říkat, co mám dělat. To přece vím, ne?
Dá rozum, že každýmu preventivně oznámím, že tady je moje a bez mýho svolení sem nikdo ani nepáchne. Pokud někdo nechce rozumět, varování zdůrazním, a jak upalujou pryč!
Když lezli s roztrženýma kalhotama přes plot zpátky, sousedovic kluci konečně pochopili, že na naše hrušky chodit nebudou.
A myslím, že ani pošťák ti sem už nebude nosit ty dopisy, které nemáš rád, hlavně ty s modrým pruhem.
Když mládě brečelo, postaral jsem se sám. Tu osobu, Tchýni, jsem k němu nepustil.
No co je špatně?
Řekl jsi přece „Hlídej!“
Tak trochu pro pamětníky.
Poslušnost má i v nejpřísnějších rodinách a u nejhodnějších potomků své hranice... jenže co když se to provalí?
Takže trest vyměřen: nadlouho domácí vězení, kromě školy jenom nákup.
A vůbec se nestýkat s Vinckem.
Jenže copak to jde, nemluvit s nejbáječnějším kamarádem, jakého si lze představit? A úplně nechat jejich vzrušujícího pátrání (i když hrozí strašné nebezpečí)?
S Vinckem si alespoň občas dali vědět. Ale co čtvrteční výprava?
Když nepůjdou, tajemství bude ztraceno!
Nakonec se našla vhodná záminka a ve čtvrtek ho rodiče pustili ven. Kdyby věděli…
Kdyby věděl, že je oba zrovna jako naschvál zachytí fotoaparát a snímek poputuje do výlohy, kde ho otec skoro jistě uvidí.
A kolik strachu a nepříjemností si ještě kvůli tomu užije.
Fascinuje mě ta situace, kdy byla náhodně pořízená fotografie jednoznačně kompromitující - a o nějakém zákonu na ochranu osobnosti samozřejmě nemohla být řeč.
„Pane, zastavte prosím to běsnění,“ naléhá plukovník Pappenheim.
Polní maršál Tilly na něj úkosem pohlédne.
„Kdo vydal rozkaz k útoku?“
Pappenheim zrudne
„Nedokážete udržet muže na uzdě?“
„Pane… Bůh s námi. Jen vy je můžete zastavit…“
Tilly sesedá z koně. Třesou se mu ruce, před očima stále hrůzy dobytého Magdeburgu.
Dobýt ho chtěl, ale takovou zkázu nenařídil! Byli to protestanti, ale pořád lidé!
Schová hlavu do dlaní. Vojáci se hnali za kořistí jak zběsilí. Zabíjeli všechny. Muže, děti, ženy, vzbouřence, hrstku císařských spojenců… Všechny.
Ten masakr ho bude ve snách strašit do smrti.
Vejde do dějin jako strůjce magdeburské svatby.
Dobytí města Magdeburgu 20. května 1631 se stalo nejhorším masakrem v dějinách celé třicetileté války. Protestantské město se octlo v obklíčení více než dvacetitisícového císařského vojska. Ze severu mu spěchal na pomoc švédský král – ironií osudu je, že byl už jen čtyřicet kilometrů od města, když se k němu donesla ta hrozná zpráva o dobytí a vyplenění Magdeburgu.
Dobové popisy uchovávají zprávy o hrůzách, které se děly v ulicích padlého města – opilí žoldnéři napadají všechno a všechny, mrtví leží na ulicích bez hlav, rozsekaní na kusy, lidé zahnaní do řeky, do hořících domů…
Soudobé obrazy ukazují ulice pokryté sežehlými těly, město mizí v žáru a hustém dýmu nesčetných ohňů, jejichž dlouhé jazyky se splétají a rostou k nebi, až vypadají jako žhavý příboj.
Když požáry utichly, zůstalo stát pouze několik domů kolem katedrály.
Z třiceti tisíc obyvatel přežilo běsnění císařských vojsk sotva pět tisíc lidí - většinou žen, odvlečených do táborů císařských a pár bohatých, kteří se stihli vykoupit...
A proč zrovna magdeburská svatba? Název vznikl jako narážka na pannu ve znaku města Magdeburgu, přičemž dobytí je bráno jako její vynucený „sňatek“ s habsburským císařem Ferdinandem II.
Tento masakr všem ukázal, že krutí dokážou být nejen protestanti (jak se o nich tradovalo), ale že katolíci za nimi pranic nezaostávají, ba naopak.
Tato skutečnost otřásla tehdejším světem a toho rychle využil nám dobře známý francouzský kardinál Richelieux. Ve jménu boje „proti těm krutým císařským“ se spojil s protestantským Nizozemím a Švédskem. Že za tím nebyl žádný soucit s protestanty, ale pouze a jen mocenský boj, bylo nasnadě.
Válka, do té doby považovaná za válku za pravou víru, se pomalu, ale jistě začala měnit ve válku o území, vliv a nové přerozdělení Evropy…
Rozkaz znel jasne. Priniesť zo Spáleného lesa srdce netvora. Damián aj tak pátral po náznaku humoru v očiach svojho mentora.
..Nebol tam.
"Isteže, pane." odvetil bez mihnutia oka. "A, ehm, jakého?" nedalo mu to.
"O tom si pohovoríme, ak sa vrátiš." odvetil mentor. Damián nebadateľne naprázdno prehltol.
..ak...
Možno získať povýšenie na Vládcu ohňa druhého stupňa nebol taký dobrý nápad. Ale Edita z druhého kruhu Zasvätených mu dala jasne najavo, že s niekým nižšie postaveným nepôjde ani na čaj, tobôž na rande.
Späť k problému. Bude potrebovať meč, zbroj, luk... nepožičal by mu niekto delo? Pre istotu? Alebo obrnený voz?
číst s humorem prosím, je to spíš bjb, inspirace z denního života, heh.
„Asi by sis taky měla najít nějakýho nabíječe.“
To mi bylo řečeno, když jsem si už po několikátý stěžovala na tátovou přítelkyni a na to, jak mi mamka furt vypráví o tom, co si píše s tím jejím novým starým.
Dobrá. Třeba pak vnitřní hodnota mýho vzteku, která se rovná Harrymu ve Fénixově řádu, klesne na profesora Lupina ve Vězni z Azkabanu.
Bylo to jasný jako facka. (Kterou bych někomu dala)
Takže teď se mi k tomu přidalo nasrání, že bydlíme v jinejch okresech.
A já jsem jako Sirius Black. Zavřená ve špinavym baráku.
Možná jsem se měla radši odstěhovat.
kdyby nebylo pandemonium a nemusela bych dělat online studium, tak jsem se odstěhovala už dávno, ale jsou teď horší věci, takže tohle je spíš vtipný.
Pokračujeme v příběhu, který začal vydáním Vyhlášky 1.4. Předchozí část zde: Druhá šance podruhé.
„A to je zase co?" Ježibaba se uchechtne a kouká na malého lidského kluka, na kterého se Sauron snaží navléknout těsnící kroužek a Otesánek mu (jako vždy u nového příchozího) nenápadně žmoulá palec u nohy.
Vlkovi to je jedno, je smutný, Voldemort mu stále nenapsal.
„Kde máš své ocelové boty," pronese hrozivě Magneto. „To Wolverin?"
„To Timur," plačtivě odpoví chlapec. „Potřeboval je pro vojáky."
„Toho přijmeme?" Diví se Santer, „tohle přece není žádný zloduch."
„Vyhláška zní jasně," pronese správce, „záporáky přijímáme stále, druhá šance nebo první, příjem nebyl zastaven. A tenhle je až z Ruska, tak si jej trochu važte."
"Slez ze mě!" znechuceně ze sebe setřásl Mullet. Tvoreček se otřepal a utíkal zpět k majiteli.
"Zmizeli."
"Cože?"
"Všichni členové Ještě tam budem jsou pryč!"
Dorazili na místo, kde před chvílí stáli. Na kameni ležela nenápadná knížka.
"Ztracené zašmodrchané zápisky."
"Ty to dokážeš přečíst?"
"Ano. Tenhle jazyk je z mého světa." otevřel knihu a prolistoval jí až na konec. Všechny stránky byly prázdné a jen na té poslední stálo:
Rozkaz zněl jasně, "Ernael" musí být ukončen.
Po přečtení zmizel i jeho společník. Zůstal sám.
Na pospas osudu zanechaný Mullet však smutně předl u jeho nohou.
"Tak fajn... nechám si tě!"
V rychlosti museli opustit dům. Nebyl čas se rozmyslet, natož zabalit. Vzali ji za ruku. Pobízeli ke chvatu. Jen popadla pár věcí, o které cestou zavadila. Vyvedli je za město. Rukou ukázali směrem k horám. Tam teď klopýtali. Ona, muž a dvě dcery.
V hlavě se jí perou myšlenky: Přijdu nadobro o domov? Co potřebujeme a nemáme?
Tempem a rozčílením se jí krátí dech. Zastaví. Poplach byl asi planý. Podívá se.
Nohy má těžké jako kámen. Není schopná se pohnout. I v hrudi má kámen. Volání o pomoc jí v ústech zavalila suť.
Dva strážní se ploužily chodbou.
„Říkal, že se o ně máme postarat, co na tom nechápeš?"
„Noo, říkal postarat, nebo postarat?"
„Je v tom rozdíl?"
„Může být. Dřív jsem sloužil u Temného Pána, když ten řekl postarat, tak to znamenalo oddělat."
„No jo, ale tady nejsi u Temného Pána. Náš pán dovede být milostiví."
„Možná, ale mučírnu má plnou. A kat pracuje přesčasy."
„Když se kácí les, létají třísky."
„Hmm, dobře, ale co s těma Hrdinama? Máme jim nechat připravit koupel, nebo je natáhnout na skřipec?"
Druhá stráž nerozhodně přešlápla.
„Vrátíme se a přeptáme se, jak to myslel?"
„Radši jo."
„Rozkaz zněl jasně, já vím, dostat to z něj. Ale když jsem tam vešel a uviděl, co se tam děje, úplně jsem zkameněl. To nebyl výslech. Ani v tom nejširším slova smyslu, jak ho používáme my. Šéf měl nepříčetný výraz a bil ho jako smyslů zbavený. Viděl jsem, že 8016 už nemůže mluvit. Nemělo to žádný smysl. Víte, těžko se to popisuje, ale já jsem ucítil takový závan, měl jsem pocit, že takové zhmotnění zla nemůže zůstat bez odezvy, já...“
„Prosim vás, moc si to berete. Kdo by se to asi dozvěděl? Koho zajímá nějaký ubitý vesnický kněz z Vysočiny?“
Josef Zoukal bylo jméno, pod kterým byl na rozkaz StB zapsán do hřbitovní knihy Josef Toufar. 8016 číslo, které mu bylo po zatčení přiděleno místo jména.
