The L word

Jizvy na duši už se nikdy plně nezahojí. I když mozek z paměti všechny ty traumatické zážitky vytlačí, naše podvědomí se postará o to, aby nás děsily i o několik let později. Můžeme se snažit jak chceme. Ubližovat si fyzicky, abychom tu psychickou bolest překřičeli. Udělat ze sebe mučedníka. Svlékat se do naha, nechat se zbít, řezat se žiletkami na stehnech.
Nechala se ostříhat na krátko. Měla sex s lidmi, které nemilovala.
Jenny si sedla k počítači a začala psát. Jedině ta slova dokážou ostatním ukázat, jaká opravdu je a jak se skutečně cítí. A hlavně, to dokážou ukázat jí.

Hlavně se nedívat. V noci si přikrýt nejlépe i hlavu, nerozhlížet se a rozhodně nechodit do sprch. Být slepý vůči ostatním, nevidět šikanu, zavírat oči před nespravedlností. Být neviditelná, neviděná, nenápadná, být stejná.
Neposlouchat pomluvy. Nevnímat urážky. Přehlížet stupidní návrhy a sprostá slůvka na vaši adresu. Nedávat o sobě vědět.
Nemluvit. S nikým, o ničem, hlavně ne o sobě. Prostě být o půlnoci na stráži na palubě a mlčet se všemi, kdo tam jsou.
Služba v armádě vyžaduje, abych denně opakovaně lhala. Jak dlouho ještě vydržím popírat sama sebe, než se úplně ztratím?
A bude na mě Alice ještě čekat?

JDS... JD... Jennifer Schecter... Nejsem si jistá kdo vlastně jsem, protože je nás víc.
Jennifer byla uvězněna uprostřed tvůrčího transu. Srdce jí v hrudi divoce bilo a nikomu skutečně nepatřilo. A nejméně jí.
Mlčky pozorovala den za dnem od chvíle, kdy se přestěhovala do L.A..
Láska, zoufalství, zklamání, objetí, polibky, bolest. Vše prožívala stále znovu a intenzivněji.
Propiska rychle klouzala po papíře. Každé slovo bylo naplněno všemi emocemi, kterých ještě byla schopná.
Ozvalo se zaklepání.
"Už je čas jít?" usmála se, aby skryla smutek. Maska, kterou si dnes oblékne, zůstane neporušená.
Alespoň dokud znovu nebude sama. Se svými vnitřními démony.