Na vlastní pěst

Nad tragédií jako by se zavřela voda. Ticho.
Bylo až přízračné, že se o tom nemluvilo, alespoň ve veřejném prostoru. Edith dennodenně sledovala média, aby se dopátrala nějakých souvislostí.
Nakonec se vrátila na kliniku. Nikdo se sice nestaral o to, že jako pečovatelka už nemá o koho pečovat, ale nakonec podala výpověď sama. Nedokázala tam být.
Teď prošla kolem vrátnice a jen se usmála na starého Eduarda. „Něco jsem si zapomněla, když jsem tu byla naposledy.“ Nepřítomně na známou tvář pokýval.
Když byla uvnitř, došlo jí, že svůj plán nedomyslela za bránu vrátnice.
Ale byla tam. A to byl začátek.