La silence de la mer

Tiše sleduje Jeanne u klavíru. Pozoruje útlá ramena ve starém vlňáku, úzký proužek kůže nad límcem, pramínek vlasů, který vyklouzl z drdolu a ve spirále klouže po hrbolcích obratlů.

Přesně rozpozná okamžik, kdy zaznamenala jeho přítomnost. Ramena jí ztuhnou, ale hraje dál jako by tu vůbec nebyl. Je to už patnáctý den v řadě, kdy ho naprosto ignoruje.

Na jeho pozdravy neodpovídá, na otázky nereaguje, při jeho pokusu o galantnost se mračí. Ať Werner mluví o hudbě, o francouzských básnících nebo o víně, děvče mlčí.

A přece občas zachytí její pohled a zdá se mu, že v něm vidí něhu.