DMD č. 12. pro 12. 4. 2023. Téma: Retenční schopnost sladu

„Pánové, tady jste špatně.“
Byla to jen taková tlupa čarodějnických zmetků, nepatřili k žádnému klanu a nikoho si nevážili. To by Camovi nevadilo, kdyby nezačali vykrádat obchody a domy na území jeho klanu.
„Kdo seš ty, usmrkanče?“ houknul největší z nich.
„Cameron Dooley.“
Obrátili se na útěk.
Cameron vytáhl kožený váček a začal si sypat do dlaně naklíčené obilí. Ze zrníček vytryskla voda, nad Cameronovou rukou se ohnula a silný proud, jako vystřelený z děla, zlodějíčky srazil k zemi.
Když překračoval zmáchané a prskající čaroděje, oceňoval tetin instinkt, který našel nejvhodnější schránku pro tohle kouzlo, jaká by nikoho jiného nenapadla.

V záblesku inspirace Gaius Julius dopsal stránku svých Zápisků, a ve spokojené náladě vyšel ven z praetoria. Venku bylo jiskřivé zimní ráno, a brzy nadejde čas útoku. Včera večer vojákům dokonce povolil několik sudů toho slabého galského piva, které minulý týden ukořistili přímo z vesnice. Bylo zmrzlé, ale stačilo jen odlámat krustu.

Došel na forum a nevěřil svým očím. Legie se válela neschopná na zemi, na nohou zůstal jen centurion, který se při pohledu na něj pokusil o pozdrav, ale převážil se.

V otevřené bráně spatřil toho mrňavého Gala.

"Víš, Julku, to pivo bylo vymražené."

A Gaius Julius hořce zaplakal.

Skousnu si rty. Kéž bych nebyla tak zbrklá!
Znovu mě chytí za ruku a trhne. Vletím do pokoje, zastavím o stůl. Au.
Rychlým pohybem mě zbaví wigitoru.
„Žádný přítel na telefonu, ovečko.“
Těkám očima kolem sebe. Čím ho… Pohled zastavím na skříni.
Některé entity nesnáší ethanoly…
Do prdele, samý piva! Jejich retenční schopnost vůči entitám je slabá!
„Nemáš…“ zachraptím. „Frťana!“
Povýšeně se usměje. Sáhne do skříňky, přistrčí mi láhev.
Slivovice!
Odšroubuju víčko. Chytím Dominika za ruku. Přitáhnu a hop!
Než se naděje, leží na zádech, hrdlo láhve v ústech.
Klokot alkoholu je rajskou hudbou pro mé uši.
Snad to vyjde!

Čaroděje ochromovala bolest. Rozštípnutý trám mu probodnul hrudník. Bojoval s malátností ze ztráty krve. Posledními silami stahoval žár kruhu plamenů do nejvlhčího místa, velikého sudu s naklíčeným obilím.
Přesto ho blízkost smrti rozjařovala.
Konec.
Stráví ho oheň, jako jeho ženu.
To bylo spravedlivé.
Přivřenými víčky pozoroval Leu, jak se potácí po světnici, s roztaženými křídly, polámanými, potrhanými. Byla v pasti. Křídla jí nedovolila proklouznout mezi hořícími troskami ven.
„Podej mi sekyru,“ zachroptěl.
Znova se pokusila uniknout. Marně.
„Jak dlouho myslíš, že slad udrží oheň?“
Poslechla ho.
„Otoč se!“
V bezdechém okamžiku si představila, jak se jí ostří zasekává do zátylku.

Prší. Jako kdyby už nikdy nemělo přestat.
Šenkýř ustaraně posílá podomka, kam přestěhoval zásoby. Nevrací se s dobrými zprávami.
A pak mu sem ještě vtrhnou dva poťapaní študáci, čert aby je spral!
"Retentione facultatem brasii!," zadeklamuje jeden z nich, voda mu crčí z vlasů. Vyždímá plstěný klobouk přímo na podlahu. Zatracení latiníci, myslí si o sobě, kdoví co jsou, že brebentí jako papež?
„Lej pivo, šenkýři! Jsme na suchu!“
„Pivo není! Slad navlhnul! Táhněte, holomci, a neutahujte si ze mě!
Vyhodí je, ale oni se jen smějí a potácejí se dál mokrou ulicí.
Nikdo si nevšimne, že hladina řeky stoupá.

"Už mě to obléhání štve. Půjdu do knihovny pro kodex, třeba tam něco najdu," řekl Priamos a odešel do knihovny. Našel Trojský kodex, otevřel ho a začal jím listovat.

"101 způsobů, jak získat dívku svého srdce."

"Tohle ne."

"Retenční schopnost sladu."

"Tohle taky ne."

"Jak se zbavit obležení."

"To je ono!"

"Návod je v kapitole Benzodiazepinová anxiolytika."

"No dobře."

"V baňce smíchejte guaiafenesin, vitamín B, třezalku, kozlík, chmel, meduňku, mučenku, hořčík a rhodiolu a vařte 10 minut na mírném ohni. Po vaření sundejte směs ze sporáku a vypijte ji. Sice vám to ve zbavení obležení nepomůže, ale nebude vám úzko."

"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Záhadnější téma na drabble jsem ještě neviděla, paní Vonásková."
Obě dámy chmurně hleděly na papír, který Alois Beránek držel v napřažených rukou.
Temporalita metafory aneb Časovost estetického znaku, v post-Zuskovských interpretacích
Maličký mimozemšťan smutně kroutil hlavou, že on za to nemůže.
"Ale ne, vzpomeňte si na to, co tehdy vymyslel guru Procházka, to bylo snad ještě horší," rozjasnila se paní Vonásková.
"Vím. To se tahal s tou rajdou účetní z pivovaru v Kopidlnu, že? Pořád nevím, co to přesně znamenalo a co tím myslel, asi nějakou sviňačinku. Jak to bylo? Retenční schopnost sladu."

Lucius zašilhal na dno sklenice. Pokolikáté už? Po čtvrté to přestal počítat.

Byl překvapený, jak dobrou sladovou whisku U vycpaného jednorožce měli. Díky tomu se přestal divit, že sem Charlie rád chodil.

Byla opravdu znamenitá a počítal, že po další skleničce už jeho schopnost udržení tolika vypitého alkoholu v těle dojde na kritickou mez.

Přesto si ji objednal. A těsně předtím, než na toaletě zjistil, že hranici překonal, mu došlo, co bude muset udělat jako první, až následující den Charlieho najde.

Začne s omluvou. S upřímnou omluvou. Pravděpodobně s úplně první za celý svůj mizerný život.

Charlie si to zasloužil.

Pár dní poté, co přijela na Smíchovské nádraží první várka žateckého sladu, konala se další sláva. Ve smíchovském pivovaru se vykulila první desítka. Ještě neměla jméno, jaké má dnes.
Železničáři sešli se po práci v nádražní hospůdce a společně sobě přiťukli.
"Jenom na šnyt, ještě mám směnu," usmál se jistý mládenec, co nastoupil zrovinka včera. Pípa pracovala a staří železničáři začali vzpomínat. Mládenec poslouchal historky, které byly takřka k neuvěření. Hlavně ta o sedmnácté koleji, která se otevírá heslem: "Mašinko, výhybko, bradlo, most, prosím tebe o milost..."
Mladý Blahoš netušil, že za padesát let bude stejná slova říkat někomu dalšímu.

„Mluvila jsem s lidmi ze souboru, většina zůstane, ale někteří nás doprovodí.“ Jelizaveta metodicky prochází byt a vybírá, co vezme s sebou. „Samozřejmě odvezu i svou matku. Pokud jde o tebe – byla bych raději, kdybys jel, ale jestli jsou ti Čechy milejší, můžeme zasnoubení prostě zrušit a adieu.“
„Nikdy jsem neřekl, že nechci odjet s tebou.“
„Ovšem. ‚Žatecký chmel lepší svoboděnky‘ a ‚raději pivo s Kaťušou, nežli colu s Mary Jane‘ říkal ještě předevčírem kdo?“
„A nejraději život s Lízinkou, to jsi zapomněla. Ale stejně doufám, že ať dojedeme kamkoli, budou tam mít plzeň,“ prohodí od poloprázdného džbánku chmurně František.