DMD č. 12. pro 12. 4. 2023. Téma: Retenční schopnost sladu

Bílý mág se jen těsně vyhnul zlovolně sršící ohnivé kouli Temného mága. Zasáhla radnici.
Temný přivolal neprostupný štít, aby odrazil vázací kouzlo, kterým ho chtěl Bílý spoutat. Odražené kouzlo zbořilo kašnu na hlavním náměstí.
Jak se boj přesouval městem, ukazovalo se, že jejich síly jsou vyrovnané.
U pivovaru se Bílý rozhodl hrát vabang. Nabídl Temnému skulinu ve své obraně. Když ji protivník neprozřetelně využil, svedl všechnu jeho magickou energii do skladu sladu.
Slad magii nasával jako houba. Bílý bránil Temnému kouzlo přerušit tak dlouho, až ho slad vycucl jako ústřici.
Dobro sice zvítězilo, ale toho roku chutnalo všechno pivo mizerně.

"Tak jsem slyšel," praví Lev kamarádům, "že se prý někde chlápek utopil v pivním tanku."
"Kdoví, zda je to pravda," oponuje Tadeáš. "Nevím, zda má nějakej takovej tank otvor, aby jím mohl propadnout člověk."
"Copak pivo," praví Jimram, "to je kapalina fyzikálně podobná vodě, ale takový slad, do něj spadnout, to by bylo něco! Sypkej materiál, v tom se nedá pořádně pohybovat. Takovej tě vtáhne a zadrží jedna dvě. O utopeným ve sladu jsem sice neslyšel, ale stát by se to mohlo."
"Z toho plyne poučení," odvětí Lev, "stýkat se s pivem jenom ve standardním množství. Méďo, další pivečka prosíme!"

Šéf se vztekal.

„Co tedy jako víme? Jen jméno a jinak nic? Bydliště někde v Kolodějích, na místě kde už dávno bydlí někdo jiný, zaměstnání neznámé. Čím se živí, s kým šuká, co pije, kde jí…nevíme. Bordel na bordel. Nasáváte do sebe tyto kusé informace jako houba, ale je nám to úplně k ničemu. Kdybyste se ožrali laciným pivem, třeba by z vás něco rozumného vypadlo. Nebo byste na mě aspoň vyjeveně nezírali. Neříkejte mi, že už nic jiného nevíme a nevymyslíme. Prověřte všechno znovu. Kowalski ty vyraž se Schneidrem znovu na místo činu. Třeba jsme něco přehlédli. A fofrem."

Jsem pivař a nestydím se za to. Vždycky jsem byla a vždycky budu. Jsem kromě toho hodně věcí a jednou z nich je i matka. Matky to mají těžké. A tím nemyslím péči o děti, tím myslím tu zatracenou samotu. Protože najednou jste matka a když s někým mluvíte, konverzace se většinou stočí na děti. A pak zjišťujete, zvlášť když jsou to vesměs další matky, s kým nejvíc komunikujete, že úplně ztrácíte identitu. Pro okolí jste matka a skoro nic víc. To jsem nikdy nechtěla.
Netvrdím, že je pití alkoholu dobré. Ale občas mě to jedno malé drží nad vodou.

Seminář z patofyziologie s mojí oblíbenou doktorkou. Bavíme se o metabolismu tekutin v organismu.
„Tak, co nám ještě ovlivňuje retenci a vylučování vody?”
Heh, netuším, proto tu jsem.
Vyučující dodá do ticha: „Studenti to obvykle velmi dobře znají z vlastní zkušenosti.”
„Alkohol!”
Odpověď je provázená smíchem.
„Přesně tak. Ethanol tlumí tvorbu vazopresinu neboli antidiuretického hormonu. Tím pádem se resorbuje méně vody ve sběracích kanálcích ledvin. Sami jste to určitě zažili. Sedíte s kamarády v hospodě, dáte si čtyři piva a pak lítáte na malou celý večer. Jednak do sebe dostanete dva litry tekutin, jednak si blokujete retenci vody přes akvaporiny.”

Geralt vstal z lůžka a začal se pomalu oblékat. Cítil se skvěle. Léčitelka provedla svou práci výborně.

„Tak jsi na něco zajímavého přišla?“ obrátil se na dívku, která pečlivě dokončila zkoumání všech zranění na jeho těle.

„Je pro mne opravdu záhadou, jak jsi některá zranění dokázal přežít. Zřejmě díky používání zaklínačských elixírů má tvé tělo při zranění schopnost lépe zadržovat krev. Jen, jak dokazují některá zajímavá zranění, moc to nefunguje, když piješ příliš mnoho piva.“

„A co je úplně nejdůležitější, tvé fyzické zranění jdou vyléčit poměrně dobře, horší je to s ránami na duši. S těmi ti žádný léčitel nepomůže.“

„Pane Málek, vy jste pil.“
„Nepil, Lojzíku,“ mozolnatým prstem poklepe na tester s 0,00 promile oslovený. „Já mám pívo rád, ale ve službě sem si nikdá ani nelíz. A nespal jsem. Du na vobchůzku, vidim, jak ze sila šlehaj plameny, tak zmáčknu čudlík, že zavolám hasiče. Jenže von se votevřel ten udělátor a proch.., teda promočil celý silo. Co řeknu přecedovi?“
„Ať to prodá na slad,“ zahučí nadporučík Lojzík, „vylil se tam celý sprinkler, obilí je durch, to vzklíčí.“

Mezitím na střeše sila poskakuje rarach a mne si ruce. Ještě uvidíte, jak umí šotek škodit. Tohle byla jenom ochutnávka.

Pozastavit na chvíli svět s jeho ostrými zvuky, špičatými lokty a nikdy nekončícím koloběhem povinností, požadavků a nároků. Začít existovat v plném vědomí sebe, svých tužeb, svojí svobody a divokosti. Zadržet myšlenky, které hladově ukusují z dní jejich sladkou nerozvážnost. S těžkým heknutím dosedla na dřevěnou lavici a automaticky zvedla do vzduchu pravou ruku, jako školačka se zase hlásila o slovo. Když půllitr s dunivým zvukem přistál na stole, nedokázala už zadržet úsměv, očima se vpila do bublinek, razících si cestu vzhůru a nechala se unášet jejich rozvernou lehkostí. Na to, na co měli pražáci antidepresiva, stačila Máně chlazená desítka.

„Jste pro nás absolutní prioritou, pane velvyslanče,“ vykládal medově Kirk, „pan Spock už na vás-“
Dveře zasedačky zasyčely a Kirk zůstal omráčeně stát.

Vulkán tam sice byl, ale polozhrouceně seděl na stole. Bez trika. S lahví v ruce.
„Co sakra-“
„Omlouvám se, kapitáne,“ špitnul Scotty provinile. „Netušil jsem, jak blbě snáší sladovou-“
„Pane Spocku? Co k tomu řeknete?“ vyjel Kirk, vzteky rudý.
„Kví kví kvíčepu, najdu cestu třeba póóóslepu!“ zapěl první důstojník, říhnul si a rozesmál se. „Pan Scott mě naučil pozemskou-“
Kirk se beze slova otočil, popadnul velvyslance a zmizel.

Ze smlouvy sešlo.
A z popíjení na pracovišti taky.

Hromový smích a plácání do kolen nevydrželo dlouho.
„Dalčí!“
„Sypej, vrzale!“
„Eeee...“ potil se Marigold, kterému právě došla poslední historka.
Vyděšenýma očima, oslepenýma září ohně, se snažil proniknout temnotou za zády jeho trollích věznitelů. Tak kde sakra jsi??
„Eště ednu!“ zatahal troll za provazy, poutající trubadúra. „Tě smáčknu ak štěnici. Úděláme důšeninu z tvých kou—“
„—už vím!“ přerušil trolla Marigold, s notnou dávkou paniky v přeskakujícím hlase. Provazy kolem stehen se mu nebezpečně zařízly do míst, na kterých si zakládal.
„Třeba tu, kde... vybil škvrňuchy. Ničily... retenci sladu!“
„He?“ zamračili se nechápavě trollové.
„Co?“ podivil se za jejich zády Geralt.