Proč bychom se nepotili

Začínala třetí hodina jízdy. Krajina za okny se postupně měnila, slunce stoupalo po obloze a rozhánělo ranní mlhu, a Sumci stále nedocházela slova.
“Jen si to představte,” gestikuloval s důrazem řečníka na tribuně: “žádná předznačená trasa, kde se musíš prát o každý centimetr, a když na minutu zastavíš, tak ti po zádech přejde pionýrský oddíl, co musí být v pět na nádraží. Opravdová výprava pro opravdové horáky!”
“A vážně je to jen o pár kilometrů delší?” zaskučela Gábina, která jako jediná ještě dokázala artikulova.
Usmál se. Měl je na lopatkách. Další hodina, a jejich novým cílem bude Oblast výskytu medvěda.

Rozkročen na vrcholu Končisté Otouš pravil, že teprve stoje na ramenou kamenných obrů Tater dohlédne dál než kdy dřív.
Promrzlý Bongo poznamenal, že v pozici na rameni vám obr snadno ukousne hlavu, ale jestli Otouš chce, ať si tam klidně stojí. Gábina sdělila Otoušovi, že patrně oslepl, když nevidí tu zatracenou mlhu, a Křižák mu lakonicky doporučil, ať zacouvá, než ho strhne vítr a dohlédne už leda dovnitř sviští nory.
Zhrzený poeta se uraženě připojil k partě polských horolezců. Keny, vida, že Otoušovi nabídli grog, prohlásil, že na stání na ramenou obrů nevidí nic špatného, a všichni mu dali zapravdu.